Institut ekonomických studií
Fakulta sociálních věd
Univerzita Karlova

Michal Horný ukončil studium na IES v roce 2010 získáním bakalářského titulu. Kromě IES absolvoval ještě bakalářské studium finanční matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK, magisterské studium poté na univerzitě v Amsterodamu a v roce 2017 získal doktorát na Boston University.

V současné době pracuje jako odborný asistent na univerzitě v Atlantě - Emory University. Na tuto pozici nastoupil v roce 2017 po mnohaletém působení na Boston University. Během doktorského studia v Bostonu se věnoval výuce kurzů statistiky a analýzy efektivnosti nákladů (cost-effectiveness). Na téže univerzitě předtím čtyři roky působil jako asistent pedagoga v několika předmětech v rámci Boston University School of Public Health. Krátce také pracoval jako datový analytik v Boston Medical Center a jeden semestr pracoval jako výzkumný asistent na Boston University Questrom School of Business.
V České republice sbíral ještě v době studií zkušenosti jako analytik ve společnostech Deloitte nebo UniCredit Bank. Ve svém výzkumu se věnuje zdravotnictví a problematice s tím související.

Michal je také zakladatel Doc Odds, webové aplikace, která pomáhá studentům medicíny získat rezidenturu v USA v konkrétním lékařském oboru. Ve volném čase se Michal věnuje boulderingu, chodí po horách nebo lyžuje.

Michale studoval jste v Praze, Amsterodamu a Bostonu. Mohl byste u každého najít jednu důležitou věc, kterou Vám studium dalo?

Po střední škole jsem nastoupil na Matfyz. Setkání s formální vysokoškolskou matematikou byl pro mě tenkrát naprostý šok. Těch pár let utrpení mě ale naučilo vytrvalosti a pokoře. Matematika pro mě ale byla vždycky spíš užitečným nástrojem než cílem zájmu, a tak jsem se po roce na Matfyzu přihlásil i na IES. Asi nejdůležitější věc, kterou mi dalo studium na IES, bylo seznámení se s mnoha vzory („role models“), kteří mi dali určitý směr a cíl. Do té doby jsem totiž moc netušil, co vlastně chci se svým životem dělat.

Na Vrije Universiteit v Amsterdamu jsem strávil jen jeden rok, a to je strašně krátká doba. Během toho studia však začaly aspoň některé kousky mých tehdejších znalostí konečně do sebe zapadat a dávat smysl v širším měřítku. Zato studiem doktorátu na Boston University jsem strávil 5 let (standardní doba studia PhD v USA), a za tu dobu jsem se toho naučil strašně moc. Měl jsem neskutečné štěstí na školitele – dizertaci jsem napsal pod vedením profesora Jamese (Jima) Burgesse, Jr., což byl na jedné straně jeden z největších expertů na ekonomii zdravotnictví, ale také neskutečně laskavý člověk a skvělý učitel. Bohužel, měsíc před mojí obhajobou prohrál boj s rakovinou. Díky studiu v Bostonu jsem také potkal svoji životní partnerku.

Zaměřujete se na oblast ekonomie zdravotnictví. Jak jste se k tomuto poměrně neobvyklému tématu dostal?

Ekonomie zdravotnictví („health economics“) je strašně zajímavý obor. Spousta standardních ekonomických modelů funguje v lecjakých oblastech lidské činnosti, ale ve zdravotnictví prostě ne. Navíc zdraví je něco, co je vlastní každému z nás. A i když to bude znít jako klišé, je to asi to nejcennější, co máme. Podvědomý zájem o zdravotnictví ve mě určitě vzbudili moji rodiče. Oba jsou lékaři, a tak jsme se doma často bavili o různých zvláštnostech zdravotního systému, jako je například způsob plateb za zdravotní péči. Dokonce jeden ze svých prvních esejí na IES (pro pana profesora Koubu) jsem napsal o financování nemocnic. Tehdy jsem ale ještě vůbec netušil, že to je směr, kterým se nakonec ve svém profesním životě vydám. Myslím, že prozření přišlo až na samotném konci bakalářského studia.

Máte zkušenosti s prací i mimo akademickou oblast, pracoval jste v Deloitte nebo v UniCreditBank. Jaké byly výhody/nevýhody ve srovnání se současnou pozicí v akademické sféře?

Velmi zjednodušeně, americké univerzity nabízí dva základní typy pozic. Jednomu typu se říká „hard money“ a to v podstatě znamená, že univerzita Vám platí mzdu a na oplátku očekává, že budete vyučovat přibližně 2 předměty za semestr, a každý rok napíšete pár vědeckých článků. Pokud získáte grant, rozhodně Vám to nikdo nebude mít za zlé, ale není to nutnost. Peníze z grantu pak můžete použít třeba na „vykoupení se“ z výuky, abyste vůbec měla čas ten výzkum uskutečnit. Tento typ pracovní pozice je častý v klasických vědách (např., literatura), sociálních vědách, ale třeba i na „business schools.“ Já jsem díky svému zaměření našel místo na fakultě medicíny, a v tomto oboru jsou mnohem častější tzv. „soft money“ pozice. Na těch se naopak očekává, že velkou část svého platu si seženete vlastním přičiněním, respektive zajistíte z grantů. Štědrý grant Vám ale nikdo nedá, pokud za sebou nemáte bohatou publikační historii na dané téma. Na rozdíl od „hard money“ pozic, se ale na těch „soft money“ většinou nevyžaduje výuka předmětů.

Velkou oklikou jsem se tedy konečně dostal ke srovnání práce v poradenství a v akademické sféře. V poradenství musíte prodávat projekty, psát nabídky, a doufat, že některá z nich bude úspěšná, protože v konečném důsledku jde o to, jestli firmě přinášíte zisk. Když seženete klienta, pak můžete konečně začít „v klidu“ pracovat na konkrétním projektu. V „soft-money“ prostředí v akademické sféře je to hodně podobné, akorát místo nabídek musíte psát žádosti o granty. I když se všichni tváří, že hlavním cílem je rozšíření obzorů poznání, i tady jde z velké části o peníze. Hlavní rozdíl je však ve výběru tématu. V soukromé sféře pracujete pro klienta, který Vám dá zadání, a Vy se s tím musíte nějak poprat. V akademické sféře máte relativní svobodu vybrat si téma, které Vás skutečně zajímá a baví. Tahle svoboda má ale své meze, protože si zase musíte zvolit téma, které bude připadat zajímavé i někomu dalšímu. Jinak Vám totiž na jeho výzkum nikdo peníze nedá. Jestli je tento rozdíl výhodou nebo nevýhodou záleží na preferencích každého člověka.

Další velký rozdíl je v tom, jaká značka bude nalepená na Vašem produktu. V akademické sféře publikujete pod svým jménem (jméno univerzity bývá napsáno malým písmem někde v zápatí). Pokud se Vám něco obzvlášť povede, uděláte si tím dobré jméno. Samozřejmě, že v takovém případě se Vaše domovská instituce Vámi ráda pochlubí, ale pořád hlavní zásluhu má člověk s konkrétním jménem a příjmením. To s sebou však nese riziko, že když se Vám naopak něco obzvlášť nepovede, všechna ostuda je také Vaše osobní. V soukromé sféře to obvykle bývá naopak. Značka Vašeho zaměstnavatele Vás v podstatě od veškeré případné slávy i hany ochrání, což může někomu vyhovovat, a jiným zase ne.

Mohl byste nám popsat svůj současný výzkum? Můžete nám říci něco o výsledcích výzkumu?

Momentálně pracuju na několika projektech. V jednom z nich se s kolegy snažíme ukázat kompromis mezi výší pojistného a délkou intervalu pro odpočet zdravotního pojištění. To by asi chtělo trochu vysvětlit: zdravotní pojištění v USA často mívá tzv. roční odpočet („annual deductible“). Pokud máte roční odpočet například 3 000 dolarů, pak prvních 3 000 dolarů za zdravotní péči musíte každý rok uhradit z vlastní kapsy. Pojištění začne platit až potom, co předložíte účtenky za péči minimálně v této výši. Problém ale je, že této sumy lze klidně dosáhnout jen za jedinou návštěvu lékaře a spousta lidí tolik peněz okamžitě k dispozici nemá. Tito lidé pak k lékaři nejdou ani ve chvíli, kdy tím ohrožují své zdraví. Naším návrhem je zkrátit délku intervalu pro odpočet zdravotního pojištění z jednoho roku třeba na měsíc a zároveň snížit nominální výši tohoto odpočtu (např., 400 dolarů za měsíc namísto 3 000 dolarů za rok). Tato úprava by snížila riziko nenadálého vysokého výdaje pro pojištěnce, ale bohužel by také zvýšila pojistné, ačkoli ne tolik, jako by ho zvýšilo úplné odstranění toho odpočtu. Jednoduché řešení bohužel neexistuje.

V dalším projektu se snažím kvantifikovat hodnotu zobrazovacích metod (např., ultrazvuk, CT, magnetická rezonance, ale třeba i starý dobrý rentgen), což je informace potřebná k optimální alokaci zdrojů. Zobrazovací metody mají velkou výhodu v tom, že není potřeba pacienta rozříznout vejpůl, aby se lékař mohl podívat „dovnitř.“ Nevýhodou je naopak vysoká cena zejména těch nejmodernějších přístrojů, a u některých metod i škodlivé radiační záření. Celá věc se navíc komplikuje tím, že zobrazovací metody samy o sobě nikoho nevyléčí – slouží jen jako zdroj informací. Proto se na rozdíl od jiných zdravotních výkonů špatně kvantifikuje jejich efekt na zdraví, a tím pádem i objektivní hodnota takového vyšetření. Pak je tu ale ještě subjektivní aspekt. Pacienti obvykle neradi žijí v nejistotě. A koneckonců i pro lékaře má takový snímek určitou subjektivní hodnotu v tom, že nemusí po večerech přemýšlet, jestli skutečně udělali pro pacientovo zdraví všechno. To ale zase neznamená, že je třeba každou bolístku tak dokonale vyšetřit, protože peněz (a zdrojů obecně) není neomezeně.

Dokážete odhadnou jak dlouho ještě zůstanete v USA? Žijete raději v zahraničí nebo spíše zvažujete možnost přestěhování se zpátky do Česka?

Po rodině, kamarádech, a české krajině se mi sice často stýská, ale trvalý návrat do Česka zatím neplánuju. V USA mám dobré osobní i pracovní zázemí, a také nespočet příležitostí pro výzkum díky spoustě federálních a státních grantových agentur a soukromých nadací. Je to sice trochu zvláštní, ale právě díky špatnému fungování amerického zdravotnictví je tu velký zájem o výzkum v tomto oboru. České zdravotnictví má sice také své mouchy, ale v podstatě funguje docela dobře. Navíc spousta nařízení se opírá spíš o ideologii než o výzkum, a (nejen) proto je ekonomie zdravotnictví v Česku jen velmi okrajový obor. To je velká škoda. Běžný život mi ale také vyhovuje lépe v USA – lidé jsou tu k sobě vstřícnější.

Jak relaxujete? Jaké jsou Vaše koníčky?

Snažím se několikrát týdně chodit lézt na „boulderovou“ stěnu. Tam si člověk nejen skvěle protáhne svaly zakrnělé z celodenního vysedávání u počítače, ale i pročistí mysl, protože se musí maximálně soustředit na relativně jednoduchou úlohu – nespadnout jako hruška. Jinak taky moc rád lyžuju a chodím po horách, ale k tomu se bohužel dostanu jen párkrát do roka.