Detail publikace

Nižší daně: důvod k pláči?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1999
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Lidové noviny
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Nižší daně - důvod k pláči?

Český daňový systém je již několik let předmětem stížností politiků, novinářů, ale i ekonomů. Neplní prý dostatečně svou funkci plnění státní kasy, daně jsou příliš složité, daňové úniky příliš snadné. "Nízké daňové příjmy" mohou za deficity státního rozpočtu z let 1997 a 1998 a daňová kvóta je v ČR "jedna z nejnižších v Evropě". Je až překvapivé, jak tuhý kořínek mají tyto názory, ačkoliv neodpovídají zcela realitě, a jak významným způsobem formují veřejnou debatu na téma daní. Několik faktů snad vrhne na český daňový systém jiné světlo.
Za prvé, v nejčastěji uváděném měřítku významu daní v dané ekonomice, tj. v podílu daní na HDP je Česká republika v horní polovině žebříčku zemí OECD. Pravda, podíl daní je u nás nižší než ve všech skandinávských zemích kromě Islandu, než ve Francii, Itálii a Řecku a dokonce nepatrně nižší než v Polsku. Zároveň však máme vyšší podíl daní na HDP než Maďarsko, Německo (!), Španělsko, Velká Británie, Kanada, Irsko, o zemích jako Turecko, Mexiko či Jižní Korea nemluvě. Řešit problémy českého rozpočtu zvyšováním daní je proto problematické a nejspíše by bylo cestou k podlomení ekonomického růstu.
Za druhé, podíl daní ze zisku (v české úřednické terminologii jde o daně z příjmu právnických osob") je u nás mírně nadprůměrný a nelze doufat, že vyšší sazby daní by přinesly podstatné zvýšení příjmu rozpočtu. Vyšší podíl těchto daní má pouze Austrálie, Japonsko, Nizozemí a Norsko. Sazby daně se v těchto zemích pohybují mezi 28 a 35%. Země s vyššími sazbami, jako Německo či Belgie, mají příjmy z daní ze zisku ještě nižší než jsou u nás. Vyšší daňové sazby by tedy vyšší daňové příjmy nepřinesly a nižší sazby nemusí nutně znamenat snížení příjmů.
Za třetí, podíl daní ze spotřeby (tj. daně z přidané hodnoty a spotřební daně) je v ČR nad průměrem zemí OECD. Více než my zdaňují spotřebu jen ve skandinávských zemích, v Řecku a v Maďarsku. Pokud tedy doufáme, že přesun k nepřímým daním zachrání české rozpočty, pak budeme zřejmě zklamáni. Již dnes se pohybujeme poměrně blízko horní hranice možného.
Za čtvrté, a snad nejpodstatněji, podíl tzv. sociálních odvodů je v ČR výjimečně vysoký. Více než u nás vybírá na těchto daních pouze a jedině Francie, nepatrně méně než my pak vybírají Holanďané a Švédové. Všechny ostatní země OECD jsou hluboko pod českou úrovní. České mzdy jsou tak zatěžovány vyššími odvody než mzdy prakticky v celé Evropě. Tato situace nejlépe vynikne na příkladu. Dnes již podprůměrná hrubá mzda ve výši 10 tisíc korun znamená ve skutečnosti pro zaměstnavatele mzdové náklady 13 500 korun, protože tři a půl tisíce odvádí na sociální dávky ještě před vyplněním mzdové pásky. Zaměstnanec přidá k těmto třem a půl tisícům dalších 1250 Kč jako svůj podíl. Tím vznikne "daňový základ" 8750 korun, z kterého se zaplatí daňová záloha necelých 1400 Kč. Čistá mzda, kterou si zaměstnanec odnáší domu a kterou může utratit, pak činí pouze. 7350 korun. Z celkových mzdových nákladů ve výši 13500 korun zbyde tedy jen 55%! Zaměstnavatelé společně se zaměstnanci odvedou téměř celou polovinu mzdy státu. Zvyšování sociálních odvodů je proto čirým aktem zoufalství a do budoucnosti by znamenalo jen prodražování české pracovní síly, vyšší nezaměstnanost a vyšší atraktivitu zaměstnání v "šedé" ekonomice, kde se žádné odvody neplatí.
Shora uvedené argumenty měly ilustrovat názor, že daně jsou v České republice nadprůměrně vysoké i v rámci OECD a rozhodně jsou vyšší než si může naše ekonomika "dovolit". Zvyšování daní v naší situaci by mělo velmi neblahé důsledky pro ekonomický růst a nepřineslo by tak ani očekávaný prospěch státnímu rozpočtu. Cestou z našeho dilematu je odvážný řez snížení daní a omezení vládních výdajů. Nižší daně mají nespornou výhodu v tom, že stimulují ekonomickou aktivitu, oživují spotřebitelskou poptávku a podporují vyšší investice ze strany firem. Dobře provedená daňová reforma může zásadním způsobem změnit fungování celé ekonomiky a přivést ji na dráhu vyššího ekonomického růstu. Příkladem takového úspěšného manévru mohou být Spojené státy. Dlouho vysmívaná "reaganomika" nižších daní způsobila v 80. letech krátké zpomalení ekonomiky, ale zahájila proces restrukturalizace a modernizace americké ekonomiky, jejíž plody dnes Amerika sklízí v podobě vysokého a stabilního růstu.
Snížení přímých daní v České republice, ke kterému došlo ve dvou krocích v prosinci loňského roku a v květnu letos, je tedy krokem správným směrem. Kratší odpisové lhůty pomohou podnikům, zlepší jejich finanční stabilitu. Nižší daně ze zisku a nižší daně z dividend zatraktivní investice do akcií a mohou oživit náš zmírající kapitálový trh. Nižší daně z příjmu fyzických osob srovnají podmínky pro živnostníky ve srovnání s právnickými osobami a zvýší jejich motivaci dosahovat vyšších příjmů a nesnažit se je "schovat" do výdajů na různé "studijní cesty do Tuniska" a podobné. Nižší daňové sazby tak mohou povzbudit ekonomický růst a mohou nakonec, tak jak se to stalo i ve Spojených státech, znamenat vyšší příjmy státního rozpočtu.
První krok byl učiněn, ten obtížnější je však ještě před námi: chceme-li dále snižovat daně, musíme začít snižovat výdaje. Mohli bychom si dát inzerát: "Hledá se odvážný ministr financí - plat nic moc, popularita nízká". Najdeme takového?

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance