Detail publikace

Státní rozpočet: je kde škrtat?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1999
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Mladá fronta Dnes
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Státní rozpočet - je kde škrtat?

Česká politická a ekonomická obec prochází bolestivým obdobím, kdy se ukazuje, že některé problémy lze sice na čas zamést pod koberec, ale ony se nakonec přece jenom objeví někde jinde. Příkladem mohou být velké české banky - kdo si dnes vzpomene na pohoršování politiků nad "nepřiměřenými" zisky bank před pouhými dvěma roky? Nejvýraznějším příkladem nepříjemného procitání do reality je ovšem vývoj veřejných rozpočtů. Před pouhými čtyřmi lety jsme se chlubili vyrovnaným rozpočtem, plánovali snižování daní a poučovali naše sousedy o výhodách zodpovědného hospodaření. Dnes? České veřejné rozpočty směřují do schodků v řádu sto miliard korun, "skrytý" dluh státu činí nejméně 250 miliard korun, státní dluh se během příštích pěti let dostane na úroveň okolo 40% HDP a ministr financí hovoří o nutnosti zvýšení výběru daní.
Část rozpočtových problémů má původ v ekonomickém propadu v roce 1998, který přinesl i nižší příjmy státního rozpočtu. Větší část je však způsobena neefektivním utrácením peněz ze státní kapsy. Řešení tohoto dlouhodobého problému bylo a je zcela v rukou vlády. Všechny vlády se však škrtům vyhýbaly a dokonce i premiér Klaus na podzim roku 1997 prohlásil, že "škrtat již není co".
Je to však pravda? V loňském roce státní rozpočet vydal téměř 650 miliard korun, celkové veřejné výdaje se vyšplhaly dokonce na 750 miliard korun. To není málo a představuje to více než 42% celého HDP České republiky. Jsou tyto peníze efektivně utrácené? Potřebujeme skutečně vydávat téměř 250 miliard korun ročně na sociální dávky? Poskytuje státní správa obyvatelstvu skutečně tak kvalitní služby, že se vyplatí za mzdy zaměstnanců vydávat přes 60 miliard korun ročně a za další náklady státní správy dalších 85 miliard korun? A jsou skutečně veškeré kapitálové výdaje státu, dosahující úrovně 94 miliard korun, efektivní a nešlo by je nahradit soukromým kapitálem?
O těchto otázkách se však téměř nemluví a podstatná část diskuse se soustřeďuje na změny v daních. Většina politiků a ekonomů přitom k diskusi přistupuje jako králík fascinovaný krajtou a uvažuje v krátkém spojení: hrozí schodek rozpočtu - musíme zvýšit daně. Zkušenosti ze světa (ale i prostý selský rozum) přitom před takovým postupem varují: ještě žádné zemi na světě se nepodařilo stabilizovat schodky rozpočtu zvyšováním daní. Stát je totiž otesánek, který spotřebuje libovolné množství peněz a vždy z definice věci bude mít nedostatek. Tvrzení, že "ekonomika je sociálně a investičně podceněná" pokud je podíl veřejných výdajů nižší než x procent nemá žádný obsah. Zbývající procenta, která neutratí vláda, se přece z ekonomiky neztrácejí, jen je investují soukromé osoby podle vlastního rozhodnutí. Je to špatně? Již dnes česká vláda rozhoduje o vyšším podílu na HDP než vlády v Kanadě, Británii či Švýcarsku! Chceme tento podíl dále zvyšovat a "předstihnout" i Řecko, Itálii? Nebo dokonce Francii, Dánsko a Švédsko, rekordmany v podílu státu na ekonomice?
Perspektivnější řešení nabízí varianta souběžného snižování daní a veřejných výdajů. Jde o cestu mnohem obtížnější a každý politik se snaží ji odkládat co nejdéle, nejlépe na další volební období. Ke snižování výdajů politici přistupují až v situaci, kdy je problém vážný a bezprostřední. Že to jde se ale ukázalo v roce 1997: již během roku vláda seškrtala výdaje o desítky miliard a při přípravě rozpočtu na rok 1998 nakonec ODS neprosadila zvýšení daní a seškrtaly se další miliardy.
Kandidáti na škrty se samozřejmě hledají těžko, protože každá koruna z rozpočtu nakonec dojde ke konkrétnímu příjemci, který se bude velmi bránit snižování. Některé výdaje státního rozpočtu jsou však vyvolávané chybami ve vládní politice. Například celkový součet různých dotací na bydlení (podpora výstavby, stavební spoření, hypotéky….) dosahuje desítky miliard korun, ačkoliv by stačilo deregulovat nájemné a trh s bydlením by se o oživení bytové výstavby postaral přesně podle představ a možností obyvatel. Obdobně paradoxní jsou dotace na zemědělskou výrobu, které vedou k nadvýrobě a "nutnosti" dotovat výkupní ceny a pak i vývozní ceny. Absurdní systém, věrně kopírující Evropskou unii, nás stojí skoro 20 miliard.
Česká republika také zažila za posledních pět let nefalšovaný boom byrokracie. Vznikaly nové úřady, staré se posilovaly a rozmnožovaly. Zlikvidován nebyl snad jediný…. Je užitečné mít Českou obchodní inspekci (stovky zaměstnanců, 75 milionů na mzdy), Českou zemědělskou a potravinářskou inspekci (jen nepatrně menší než ČOI), Státní veterinární úřad (téměř 2 tisíce zaměstnanců a 300 milionů na mzdy) a ještě Státní kontrolní a zkušební ústav (poloviční ve srovnání s SVÚ)? Obdobně existuje Český úřad bezpečnosti práce (desítky lidí) a Inspektorát bezpečnosti práce (čtyři stovky zaměstnanců a 60 milionů na mzdy). Co dělá zvláštního drážní úřad (přes sto lidí), že to nemůže dělat ani Ministerstvo dopravy ani České dráhy? Školské úřady zaměstnávají téměř tři tisíce "inspektorů", kteří ročně přijdou na více než 350 milionů korun! Nebylo by lepší nechat školy dýchat a ušetřené peníze dát jinam?
Shora uvedená čísla představují jen první návrhy. Je samozřejmé, že některé činnosti, které shora uvedené instituce provádějí jsou potřebné. Proč by je ale nemohl vykonávat soukromý sektor? Stejně tak je jasné, že bez řezu do českého sociálního systému nelze doufat ve stabilizaci veřejných rozpočtů. To je však zase jiné téma.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance