Detail publikace

Státní rozpočet? Listopadová stínohra…

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1999
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Týden
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Státní rozpočet? Listopadová stínohra…
Každý rok se opakuje stejný obrázek. Koncem září musí vláda České republiky odeslat návrh rozpočtu na příští rok do Parlamentu. Ačkoliv termíny jsou známé, provází poslední dny v září téměř hysterická atmosféra: opoziční politici kritizují rozpočet, který ještě neexistuje, koaliční ministři bědují, že nejsou peníze, ministr financí pak rozděluje či škrtá miliardy a pracuje dlouho do noci, jen aby stihl termín 30. září. Zajímavé je, že situace se příliš neliší, ať je ve vládě kdokoliv a ať je ministrem financí kdokoliv - poslední čtyři rozpočty předkládali čtyři různí ministři financí.
Dnešní vzrušenou debatu je potřeba zasadit do dlouhodobějších souvislostí. Vývoj veřejných rozpočtů totiž již několik let pokračuje svojí cestou, prakticky nezávisle na záměrech politiků. Začátkem devadesátých let jsme vybudovali všeobjímající sociální systém a zároveň se začal zvětšovat počet státních úředníků. Díky tomu zůstává stále méně peněz na jiné výdaje. Mzdy zaměstnanců veřejného sektoru pohltily loni 63 miliard korun, letos lze počítat s tím že po štědrém zvýšení tarifních mezd to bude zhruba 70 miliard korun. Na sociální dávky připadlo loni 250 miliard korun, tj. téměř 25 tisíc korun na každého občana České republiky - (viz obr.1). Letos se částka zřejmě přehoupne přes 270 miliard korun. Čím dál větší počet rodin se tak dostává do paradoxní situace, kdy napřed zaplatí vysoké sociální odvody a daně z příjmu, aby stejné peníze (nebo o trošku více či méně) dostala zpátky ve formě sociálních dávek. I střední příjmová skupina u nás platí 47,5% ze své hrubé mzdy na sociálních dávkách a má "za to" nárok na dětské přídavky, na příspěvky na bydlení, dopravu, topení… Vnějšímu pozorovateli by se takový systém nutně musel zdát šílený, my ho však považujeme za naši "sociální jistotu" a běda tomu, kdo by na něj chtěl sáhnout. Kterýkoliv ministr financí, který bude chtít vrátit rozpočet na udržitelnou trajektorii však bude muset začít právě u sociálních výdajů, ať se mu to líbí či ne.

Obr. 1 Struktura veřejných výdajů v ČR (zdroj: MF)
Poprvé známe střednědobý výhled rozpočtů
Z hlediska daňových poplatníků je škoda, že větší pozornost je věnována schodku státního rozpočtu na příští rok (i když jde o důležité číslo) a mnohem menší diskusi zatím vyvolává dokument, poprvé připojený k návrhu státního rozpočtu, tzv. "Střednědobý fiskální výhled na léta 2000 - 2005". V něm ministerstvo financí poprvé zveřejnilo své odhady vývoje všech veřejných rozpočtů v příštích letech, ovšem bez vlivu shora zmíněných transformačních institucí. A ve světle těchto dlouhodobých trendů by ministři i poslanci měli přistupovat k diskusím o rozpočtu na příští rok.
Odhad MF není příliš veselý: schodek by již příští rok měl dosáhnout více než 5% HDP a až v roce 2004 by se měl dostat pod hranici 3% HDP. Je zajímavé, že tyto odhady MF jsou velmi podobné našim odhadům z května l.r.. Rozdíly se objevují až po roce 2004, kdy je MF výrazně optimističtější. MF vidí krátkodobé řešení schodků v zrychlení privatizace, která by je měla držet na přijatelné úrovni 2-3% HDP. Používání příjmů z privatizace na financování schodků rozpočtu je však dvojsečné. Za prvé, ve standardním účetnictví Evropské unie nejsou příjmy z privatizace příjmem rozpočtu a z hlediska EU tedy naše schodky budou na úrovni 5% HDP. Za druhé, příjmy z privatizace představují jednorázový příjem a neměly by proto být používány na financování běžných výdajů. Podstatná část příjmů z privatizace je již "předurčena" na sanace ekologických škod, které se stát zavázal hradit. Vzhledem k finančním nákladům konsolidace transformačních institucí se nabízí použití zbytku výnosů privatizace na tyto účely.
Důležitější než přesná čísla je však samotná existence fiskálního výhledu. Každý ministr, který bude navrhovat nové výdajové programy bude mít mnohem těžší pozici, protože je jasné, že není z čeho brát. Jakýkoliv nový výdaj bude možný jen odpadne-li z rozpočtu nějaký jiný. Dnes je ovšem fiskální výhled jen informativním materiálem, který ukazuje odhad MF. Dalším krokem by mělo být stanovení závazných fiskálních cílů: například, že deficit veřejných rozpočtů v roce 2002 (rok dalších parlamentních voleb) bude maximálně X% HDP bez započítání příjmů z privatizace, nebo že celkový dluh státu se nezvýší nad XY% HDP. Pokud by se vláda k podobným cílům zavázala, zvýšila by průhlednost své politiky a určila by směr, kterým se fiskální politika bude ubírat.
Problémy už známe, kdy je začneme řešit?
Zvýšení transparentnosti české rozpočtové politiky je jen prvním krokem k nezbytné reformě. Identifikace problémů je jistě důležitá, jejich řešení je však ještě důležitější. Prvním a nejvážnějším problémem veřejných rozpočtů jsou rostoucí sociální výdaje. Jejich výše a "všudypřítomnost" podlamuje ekonomický růst hned nadvakrát. Snižují cenu úspěchu (čím vyšší příjem, tím vyšší daně) a zároveň chrání před následky neúspěchu (sociální dávky). Že sociální výdaje nevedou k růstu ukazují i zkušenosti jiných zemí. I když mezinárodní srovnávání jsou vždy riskantní, zdá se, že Švédsko představuje učebnicový příklad. Sociální výdaje zde dosahují 38% HDP, nejvíce na světě. Švédsko dosáhlo v devadesátých letech průměrného růstu HDP 1,3%, suverénně nejnižšího ze všech vyspělých zemí s výjimkou Švýcarska. Ve stejném období rostly Spojené státy a Německo o 2,4% ročně, Holandsko a Portugalsko o téměř 3% ročně a Irsko dokonce o 7% ročně! Zdá se tedy, že Švédsko není ten nejvhodnější příklad pro Českou republiku.

Ondřej Schneider, Patria Finance a FSV UK

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance