Detail publikace

České daně – lepší už to nebude

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 2001
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Lidové noviny
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: České daně – lepší už to nebude

Redakce Lidových novin mne požádala, abych se pokusil o článek, který by měl nastartovat veřejnou debatu o českém daňovém systému, o tom jaký je a jaký by mohl být. Taková debata je nepochybně žádoucí, protože daňový systém odebírá peníze všem obyvatelům České republiky jejich peníze pod pohrůžkou trestního stíhání a svěřuje je vládě k financování jejích programů. Jde tedy o nejdůležitější téma každé civilizované společnosti, které vyhrává či prohrává volby. Přesto se zdá, že o daních se v Čechách mluví poměrně málo a pokud již, pak spíše v jakýchsi abstraktních pojmech a ideologických klišé.

Daně jsou nutné zlo
Zkusme tedy debatu o daňových otázkách přivést zpátky na zem a podívejme se na český daňový systém co možná nejdůkladněji. Tři skutečnosti by měly naši debatu zarámovat. Za prvé, funkci daně plní i to co se může jmenovat jinak, například clo či tzv. sociální pojištění jsou typické daně, které se jen "maskují" jako něco jiného. Za druhé, český daňový systém je poměrně efektivní, administrativně stále ještě relativně jednoduchý a navíc je většinou populace přijímán jako spravedlivý. Za třetí, v realitě neexistuje dobrá daň, existují jen více či méně špatné daně.
Jedinou výjimkou z pravidla "dobrá daň je žádná daň" jsou daně, které mají napravit určité selhání trhu: například daň z benzínu by měla penalizovat jeho spotřebu, protože spalování benzínu vede ke škodám na lidském zdraví i životnímu prostředí. Je ovšem otázkou, jak změřit velikost těchto škod a jak tedy stanovit výši daně. Je například 17 korun, které dnes odvedeme na daních při nákupu jednoho litru benzínu, dost na zaplacení škod, které jeho spálením napácháme, nebo to nestačí? Nikdo neví, protože nikdo neumí změřit, kolik lidí dostane rakovinu plic právě díky spalování benzínu.
I když Češi jsou ve své většině smířeni s daněmi, neznamená to, že vysoké daně nepáchají v ekonomice škody. Každá daň totiž deformuje ceny, resp. snižuje výnosnost lidských aktivit. Sociální "pojištění" dosahuje astronomické výše 47,5% hrubé mzdy a výrazně prodražuje pracovní sílu a vede tak k vyšší nezaměstnanosti. Daň z úspor ve výši 15% odrazuje od spoření a vede k finančním spekulacím. Různá sazba daně z přidané hodnoty deformuje struktury spotřeby.

České daně: evropská klasika

Často slýcháme, že český daňový je administrativně složitý, byrokratický a nesrozumitelný. Ano, to všechno se dá říci o jakémkoliv daňovém systému, ale je to naříkání na nesprávném místě. Ve srovnání s jinými daňovými systémy v Evropě či v Americe je český stále ještě jednoduchý a transparentní. Vyplnění daňového přiznání se dá zvládnout bez daňového poradce a administrace daňových přiznání je strohá, ale většinou korektní. Jedinou slabinou českého daňového systému tak zůstává fakt, že každý rok musí do státní kasy přinést zhruba 800 miliard korun, ber kde ber. Jde o tak obrovskou sumu peněz, že její výběr samozřejmě zatěžuje daňové poplatníky i úřady. Pokud se ale neodhodláme tuto sumu snížit nemůžeme ani doufat, že by se český daňový systém mohl nějak výrazněji zlepšit.
Příjmy státu jsou u nás vysoké: vláda vybírá 42% HDP, zatímco průměr pro země OECD (většinou bohatší než jsme my) je 39% HDP. Relativně chudší země v rámci OECD mají podíl ještě nižší - Španělsko 35%, Irsko 35%, Portugalsko 34%, Turecko 28%…
Již dnes přitom využíváme plné "instrumentárium" daní: daníme spotřebu, příjmy, úspory, majetek. Sazba daně z příjmu firem ve výši 31% není u nás nijak mimořádně lákavá ve srovnání s vyhlídkou na 22% v Polsku, 18% v Maďarsku či dnes již slavnými 12,5% v Irsku. Zdanění příjmů fyzických osob nevybočuje z (vysokého) evropského standardu. Sazba sociálního "pojištění" je u nás jedna z nejvyšších na světě, o třetinu vyšší než v Německu či Švédsku, trojnásobná ve srovnání s Velkou Británií. Základní sazba daně z přidané hodnoty je u nás vyšší než je doporučení EU a vyšší ji má jen Švédsko, Dánsko a Norsko.
Podle zdravého rozumu, ale kupodivu i podle názorů mnoha expertů, nelze daně v České republice již zvyšovat, aniž by nedošlo k vážnému poškození ekonomiky. Jedinou oblastí, kde lze uvažovat o zvýšení (pouze ovšem jako kompenzaci za snížení daní jinde) jsou tzv. spotřební daně, tj. daně z uhlovodíkových paliv, tabáku a alkoholu. Za úvahu především stojí fakt, že zatímco spotřebu benzínu dnes penalizujeme vysokými daněmi, spotřebu obdobně škodlivého uhlí naopak dotujeme. Stejně tak dodnes nedaníme znečišťování vod a vzduchu, protože se obáváme zhoršení konkurenceschopnosti českých výrobců. Nelze však očekávat, že by zdanění znečišťování výrazněji pomohlo českým veřejným rozpočtům. Na to jsou „potřeby“ státu příliš vysoké.

Co nás čeká a nemine
Právě uvedené argumenty vedou k logickému závěru, že jedinou cestou k obnovení rovnováhy veřejných rozpočtů není zvyšování daní, ale snižování výdajů. Jakkoliv s tímto tvrzením naprosto souhlasím, obávám se, že skutečnost bude ještě dramatičtější. Díky několika vnějším efektům je totiž nutné počítat s tím, že v budoucnosti nebude možné vybírat na daních ani tolik co dnes.
Velmi výrazným faktorem bude stárnutí populace: čím budeme starší tím méně nás bude pracovat a tím více budeme potřebovat například na zdravotnictví (na důchody doufejme ne, ty už dávno budou soukromé…). Pokud budeme trvat na financování zdravotnictví z daní, budeme muset zvyšovat daně, což povede k vyšší nezaměstnanosti a tedy k dalšímu zmenšení počtu plátců daní. Začarovaný kruh by se tak mohl rychle uzavřít.
Další důležitou změnou může být rozšiřování Internetu. Ten totiž umožňuje relativně snadný a rychlý útěk do daňově "příjemnějších" zemí. Zatímco dnes se daňová optimalizace týká především nadnárodních společností a mimořádně bohatých jednotlivců, za pár let může být mnohem rozšířenější. V jistém smyslu by to byl návrat ke starým dobrým časům, kdy jednotlivé městské státy v Evropě soutěžily nízkými daněmi o přízeň podnikatelů, umělců i bankéřů. Pro státy blahobytu taková konkurence samozřejmě představuje velkou hrozbu a proto se jí také zuby nehty brání.
Postupně se také mění pracovní rytmus lidí. Roste flexibilita pracovní doby, stále častější jsou změny zaměstnání nebo třeba krátkodobé přerušení pracovní kariéry z důvodu obnovení sil či doplnění vzdělání. Spíše pravidlem než výjimkou se brzy může stát souběh dvou kratších pracovních úvazků u dvou zaměstnavatelů. Lidé se také více stěhují ze země do země a mnohokrát tak unikají z dosahu daňových úřadů. Všechny tyto změny komplikují vybírání daní, pro které je optimální pokud člověk pracuje stále u jednoho zaměstnavatele a nestěhuje se. Takovýchto ideálních daňových poplatníků bude však stále méně.

Co s tím?
Při rozhodování o tom, z jakých daní financovat veřejné výdaje se vláda rozhoduje mezi několika zly protože existují jen "méně špatné daně." Rozhodující je, jak vysoké výdaje má ten který stát a jak vysoké proto potřebuje příjmy rozpočtu. Jsou-li výdaje nízké, mohou být nízké i daně a ekonomika funguje efektivně. Pokud jsou výdaje příliš vysoké, daně se stávají nesnesitelnými a ohrožují prosperitu země. Snížení veřejných výdajů je sice politicky obtížné, ale je možné. Řada zemí své veřejné výdaje snížila i o 10% HDP (v Evropě například Belgie, Irsko, ale i Švédsko) a úroveň veřejných služeb tím nijak neutrpěla. Snížení výdajů (a tedy daní) o 10% HDP by v českých podmínkách znamenalo „vrácení“ zhruba dvou set miliard korun zpět soukromému sektoru. To by byla ta nejlepší daňová reforma pro českou ekonomiku!

Ondřej Schneider, autor přednáší daňovou teoriii na FSV UK, ekonom Patria Finance

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance