Detail publikace

Euro: jde do tuhého, Němci debatují o změkčení Paktu stability a růstu

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 2001
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Respekt
Místo vydání: 2001
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Euro: jde do tuhého
Němci debatují o změkčení Paktu stability a růstu

Evropská měnová unie a její nejviditelnější reprezentant, jednotná měna euro, si nemohou stěžovat na nedostatek problémů. Od začátku své existence před necelými třemi roky ztratilo euro čtvrtinu své vnější hodnoty vůči dolaru. Obhájci projektu euro -- včetně autora tohoto článku -- argumentují, že směnný kurz není měřítkem úspěšnosti a že slabší euro má pro Evropu i řadu výhod. Důležitější jsou strukturální změny, k nimž dochází v evropských ekonomikách -- a zde není pochyb, že vývoj jde správným směrem, i když pomaleji, než by bylo žádoucí. Hospodářské potíže, plynoucí ze zpomalení růstu americké ekonomiky a zvýrazněné obavami z recese po teroristických útocích na USA, však představují pro euro-zónu skutečně vážnou zkoušku. A to mnohem komplikovanější než oslabování kurzu měny.

Sazby, nebo schodek?

Země euro-zóny musejí ukázat, do jaké míry jsou schopny se novou měnou identifikovat a zda jsou ochotny přemýšlet v termínech celé eurozóny. Projekt jednotné měny byl totiž založen maastrichtskými smlouvami a Paktem stability a růstu, které značně omezily volnost vlád v rozhodování.
Pravomoc určovat úrokové míry se přesunula na Evropskou centrální banku (samostatnost jednotlivých centrálních bank byla ale i před vznikem ECB spíše iluzorní; ve skutečnosti všichni následovali rozhodnutí německé Bundesbanky). ECB se zatím projevuje jako velmi opatrná, někdo by řekl až apatická centrální banka, která nerada hýbe s úrokovými sazbami. To se jeví některým politikům, ale i ekonomům jako velké minus v současné situaci, kdy světová ekonomika stojí na pokraji recese. Americký Federální rezervní systém letos snížil sazby již o 4 procentní body na úroveň 2,5 %, ECB jen dvakrát (celkem o 0,75 %) na dnešní úroveň 3,75 %. Zmírnit výkyvy ekonomiky může kromě centrální banky i vláda. V období recese může zvýšit schodek hospodaření a povzbudit poptávku, v době konjunktury může naopak poptávku brzdit rozpočtovým přebytkem. Tato učebnicová strategie ovšem v Evropě spektakulárně selhala v 70. a především 80. letech, kdy schodky rozpočtů rostly bez ohledu na fázi ekonomického cyklu. Všechny země euro-zóny nakonec musely zaplatit za extravaganci svých vlád bolestivým zpomalením ekonomického růstu. Především Německo proto prosadilo Pakt stability a růstu, který svazuje ruce vládám i v rozpočtové politice a omezuje schodek veřejných rozpočtů na 3 % HDP. Výjimky jsou možné jen v období skutečně mimořádné recese. Ve všech jiných případech by překročení limitu 3% HDP znamenalo masivní pokuty pro provinilé země.

Pět moudrých varuje

Pakt stability a růstu byl zcela vědomě schválen jako velmi přísný systém, protože se němečtí politici obávali, že jakékoli výjimky či zvláštní ustanovení by vedly k narušení důvěry v systém a k oslabení projektu eura. Je proto paradoxní, že právě z německé strany dnes přicházejí názory, že Pakt je potřeba modifikovat. Německá ekonomika se totiž v posledních třech letech stala nejslabším článkem eurozóny, její růst je nejpomalejší,což frustruje řadu tamních politiků i ekonomů. Měnová politika (nyní svěřená ECB) je ovšem v Německu tradičně posvátná, pozornost se proto obrací na rozpočet, respektive jeho limity. Pět z šesti německých výzkumných ústavů ("šest moudrých"), které mají tradičně velký vliv na spolkovou vládu a které pravidelně vydávají hodnocení tamní ekonomiky, se shodlo, že Pakt je třeba změnit. Jako nejschůdnější navrhují sledovat jen "strukturální část" rozpočtového schodku, nikoli jeho celkovou výši. Oč jde? "Strukturální" je takový schodek rozpočtu, jakého by vláda bývala dosáhla, kdyby byla ekonomika rostla svým dlouhodobě rovnovážným neboli potenciálním tempem růstu. Roste-li ekonomika pomaleji, může být celkový schodek vyšší -- to ale není problém, protože jde o "cyklický" schodek, který zase automaticky zmizí, až se růst vrátí na svou potenciální úroveň.
Teorie je to jistě skvělá, nicméně má jednu nevýhodu: nikdo neví, jak je "strukturální" schodek veliký, neboť nikdo neví, jak vysoké je ono potenciální tempo růstu ekonomiky. Odhadů je celá řada, často poměrně odlišných, a není jasné, pro jaký se rozhodnout. Takže metodika strukturálního schodku je výborná jako nástroj hospodářské politiky, protože vládě naznačí, zda její fiskální politika je expanzivní, uměřená či restriktivní. Zavádět ho v Paktu stability a růstu je však riskantní. Byly by Itálie, Francie či samotné Německo ochotny platit pokuty ve výši desítek miliard euro kvůli překročení hranice rozpočtového schodku, vzniklé na základě odhadu, nikoli - jak je tomu dosud - "tvrdých dat"?

Pravidla v ohrožení

Dnešní debata naznačuje, že hospodářská pravidla v euro-zóně budou vystavena zatěžkávací zkoušce. Na striktním oddělení centrální banky od politické reprezentace se zřejmě nic měnit nebude -- zkušenosti jsou přece jenom příliš bolestivé. Složitější je otázka rozpočtů.
Pro každou vládu je mimořádně lákavé zvyšovat výdaje a schodek v období ekonomického oslabení. Jenže když pak přijde čas na pružnost druhým směrem, tedy na vyrovnání rozpočtu v době hospodářského oživení, vlády prokazují pozoruhodnou "nepružnost" a schodky ne a ne zmizet. Svědčí o tom ostatně i příklad dnešní české vlády: ekonomika roste, ovšem rozpočtové schodky se dále zvyšují.
V zemích euro-zóny by měly být od roku 2003 rozpočty vyrovnané -- právě proto, aby bylo možné v okamžiku recese zvýšit schodek a neohrozit přitom hranici 3 % HDP. Jak už to bývá, vyrovnaného rozpočtu většina zemí nedosáhne a recese přichází. První instinkt velí: uvolnit pravidla. Výhodnější by ale bylo potvrdit dlouhodobý cíl vyrovnaných rozpočtů a maximálně dohodnout jedno- či dvouleté odložení tohoto cíle. Dlouhodobě lze uvažovat o tom, zda současné částečné oddělení fiskální politiky od krátkodobých politických zájmů je dostatečné a zda by nebylo vhodnější uvažovat o podobném uspořádání jako u měnové politiky.

Ondřej Schneider

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance