Detail publikace

Chceme více dětí? Zkraťme mateřskou!

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D., Erbenova, Michaela
Typ: Ostatní
Rok: 2005
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Hospodarske noviny
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Chceme více dětí? Zkraťme mateřskou!

Česká společnost stárne, průměrná porodnost v naší republice klesla na 1,17 dítěte na ženu v „aktivním“ věku. Kdyby se tento trend zachoval a kdybychom si na chvíli odmysleli imigraci, Česká republika by v roce 2050 měla 10 milionů obyvatel (o čtvrt milionu méně než dnes) a z nich by bylo 30% starších než 65 let. Odhadovat demografický vývoj tak daleko do budoucnosti je jistě odvážné, ale je jasné, že stávající míra „rozmnožování“ českého národa je na pováženou.

V naší společnosti existují rozdílné názory, zda je třeba na takto nízkou porodnost nějak reagovat a snažit se ji zvýšit. Řada argumentů má ekonomické pozadí: zastánci aktivnější pro-natalitní politiky argumentují „potřebami“ důchodového či zdravotního systému, které budou v současné podobě za několik let zcela neudržitelné. Podle našeho názoru je ovšem nesmyslné, ne-li morálně závadné takto „znárodňovat“ současné i ještě nenarozené děti. Náš důchodový i zdravotní systém jsou prostě špatné a je třeba změnit, ať máme dětí kolik chceme.

Přesto je ale jisté, že rychlé stárnutí české populace není dobrým trendem a že bychom se měli pokusit ho zpomalit a pokud možno i zastavit. Přinejmenším proto, že společnost, kde průměrný věk je 50 let a kde namísto škol vznikají jen sanatoria by byla společností nudnou, bez náboje, touhy po inovacích a také bez ekonomické dynamiky.

Jaká opatření by tedy mohla vést ke změně dosavadních trendů? Jedno je jasné: měli bychom konečně všichni včetně úředníků ministerstva vnitra a cizinecké policie pochopit, že lidé, kteří u nás chtějí žít a pracovat musíme vítat a usnadňovat jim zakořenění v české společnosti. Dosavadní český přístup k imigrantům je kontraproduktivní. Ale i kdyby se od základů změnil, řešení demografických problémů nemůže spočívat jen v imigraci.

Nutné je i zvýšení celkového počtu narozených dětí. K tomu nepřispějí ani vyšší přídavky na děti, ani „fondy“, které vláda kdysi chtěla vyplácet každému novorozenci. Taková opatření opomíjejí jeden z hlavních důvod nízké porodnosti v Čechách: špatné fungování trhu práce a to především pro matky malých dětí.

Jedním z nejperverznějších aspektů českého sociálního systému je v evropském srovnání velmi silná „ochrana“ žen na mateřské dovolené, kterým musí zaměstnavatel po dobu až 3 let garantovat nejen přijetí zpátky do práce, ale dokonce i poskytnutí stejného nebo podobného místa, z kterého odcházely na mateřskou. Na první pohled takové pravidlo vypadá humánně a mělo by u žen zvyšovat jistotu a tedy i ochotu děti mít.

Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Málokterý zaměstnavatel si může troufnout garantovat stejné místo i pro ženu, která například stráví doma 6 let péčí o dvě děti. Charakter práce, její náplň, tempo i význam se za 6 let u většiny profesí výrazně změní a zaměstnanost někoho po šesti letech „mimo“ není vůbec snadné. Zaměstnavatelé se proto logicky ostražitě vyhýbají zaměstnávat ženy v „nebezpečném věku“ a místo větší jistoty jsou tak ženy vystaveny větší nezaměstnanosti. Chování zaměstnavatelů není žádným neodůvodněným předsudkem či diskriminací. Samotný zákoník práce v současné podobě dělá z každé mladé ženy potenciální problém, který je lépe obejít.

Lze si představit efektivnější model? Zcela jistě. Za prvé by bylo vhodné zkrátit dobu „hájení“ žen na mateřské dovolené například tím, že zaměstnavatel má povinnost ženu přijmout zpátky do práce jen po dobu jednoho roku po narození dítěte. Tím by se zvýšila motivace žen vracet se zpět do práce, jak ukazují i zkušenosti velmi „pro-žensky“ orientovaných skandinávských zemí.

Druhé opatření by mělo snížit finanční ztrátu, plynoucí z výpadku pracovního příjmu. Dnes berou ženy na mateřské po dobu necelých 6 měsíců dávku, která odpovídá nemocenské, tj. je poměrně nízká a navíc „zastropovaná“. Další roky mají pak nárok na sociální dávky. Alternativou by bylo vyplácet matkám vyšší dávku, např. 90% jejich předchozího platu, ale jen onen jeden rok. Rodiny by se pak nemusely bát dramatického propadu jejich příjmu po narození dítěte, pokud ovšem se žena vrátí do zaměstnání do 1 roku po narození dítěte. Pokud tak neučiní, je to její výsostné právo, ale ztratí nárok na ochranu i zvláštní dávky.

Takový systém může působit „drsně“, ale vedl by k nižším „nákladům obětované příležitosti“ pro rodiny s malými dětmi a tedy, ceterus paribus, k vyššímu počtu narozených dětí. A řadě firem by se ulevilo, že se nemusí bát návratu dávno zapomenutých pracovnic z mnohaleté mateřské dovolené.

Michaela Erbenová a Ondřej Schneider (rodiče dvou malých dětí)

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance