Detail publikace

Členů přibývá, peněz ubývá - Je na čase, aby se Unie zamyslela, na co chce společně utrácet

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 2004
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Respekt
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Česko je členem Evropské unie a ačkoli to představuje změnu vpravdě fundamentální, pozornost obyvatel a politiků se zpravidla zužuje jen na kupecké počty „co z toho budeme mít“, čímž se myslí hlavně tok peněz z Bruselu do českého rozpočtu a naopak. Pokud si ale integraci zúžíme jen na tyto transfery, můžeme být brzy zklamaní.

Více odvedeme

Rozpočet Unie je poměrně malý. Loni centrální evropské úřady utratily necelých 100 miliard eur, letos by to měly být 102 miliardy, což je jen 1,15 % hrubého domácího produktu celé Unie (v českých podmínkách to odpovídá 25 miliardám korun, což je výrazně méně než například rozpočet ministerstva vnitra). Z těchto peněz jde 44 miliard na zemědělskou politiku, 28 miliard na různé podpůrné fondy a další programy spotřebují 24 miliard. Pouhých 6,5 miliardy jde na výdaje spojené s rozšířením o deset nových členů. Do roku 2006 by však měly vzrůst na zhruba 15 miliard. Přesná výše nicméně bude o něco nižší, protože záleží na „absorpčních schopnostech“ nových členů, jinak řečeno na tom, kolik peněz z evropských fondů skutečně dokáží získat a utratit.
Česko by v letošním roce mělo dostat 170 milionů eur (téměř 5,5 miliardy korun) z různých evropských fondů, 100 milionů eur (3 miliardy) na zemědělství a 300 milionů eur (téměř 10 miliard) v kompenzacích – ty mají zajistit, aby žádná nová země nepřispívala do bruselského rozpočtu víc než kolik z něj dostane. Celkem bychom tedy měli letos získat 800 milionů eur (25,5 miliardy korun) a do Unie naopak odvést zhruba 623 milionů eur (20 miliard).
Zdálo by se tedy, že rozpočtová bilance Česka bude hned letos pozitivní. Skutečné náklady členství v tomto roce ale budou vyšší než jen příspěvek do společené kasy. Celkem „ztratí“ české veřejné rozpočty 1,5 miliardy eur, tedy zhruba 50 miliard korun. Nad rámec dvaceti miliard korun coby odvodu do Bruselu bude muset státní kasa vydat dalších 12 miliard na spolufinancování různých projektů. A okolo 14 miliard v platbách daně z přidané hodnoty dostaneme až příští rok. Lze tedy odhadnout, že letos bude mít členství v Unii negativní dopad na český rozpočet v řádu přibližně 25 miliard korun. U zmíněných 14 miliard však nepůjde o „ztrátu“, ale jen „odsun“ do dalších let. Skutečná čistá pozice tak sice bude letos stále negativní, ale mluvíme tu zhruba o 340 milionech eur, tedy necelých 11 miliardách korun. Pro nekritické zastánce vstupu to může být zklamání, ale jako cena za lístek do lepší společnosti to není špatné.

Jedna armáda stačí

Zajímavější jsou diskuse o novém rozpočtu Unie, který do značné míry předurčuje činnost klubu na období let 2007 až 2013. Evropská komise navrhuje, aby se ustálil na 1,24 % hrubého domácího produktu EU. Šest nejbohatších zemí – čistých přispěvatelů do rozpočtu – však navrhuje jeho snížení na 1 % HDP. Především ze strany Německa a Francie jde o špatně zastíraný pokus ukázat Španělsku a Polsku, jaká je cena jejich samostatného postupu ve válce proti Iráku a při jednání o evropské ústavě.
Ovšem ani „štědřejší“ návrh evropských komisařů není prost kontroverzních návrhů. Komise například chce, aby výdaje na neefektivní až zvrácenou zemědělskou politiku klesly z dnešních 45 % rozpočtu jen na cca 35 %. Bruselští úředníci v tomto případě ustoupili Francii, která na zachování dotací ponejvíce pro francouzské farmáře trvá.
Další třetinu rozpočtu zabírají různé podpůrné fondy, které mají za cíl akcelerovat ekonomický rozvoj chudších regionů na kontinentě. Doposud byly hlavními příjemci těchto peněz Irsko, Španělsko, Řecko a Portugalsko. Vstupem deseti nových, převážně velmi chudých zemí, se však postavení zmíněných států promění: přestanou být chudáky a měly by tak ztratit na regionální fondy nárok. V Unii je však vždy všechno trochu složitější – „středozemní křídlo“ je zmobilizováno a bojuje za udržení peněz pro své regiony. Evropská komise proto přišla s návrhem rozdělit peníze z fondů na dvě poloviny s tím, že by na jednu měly nárok stávající členské země a na druhou nově přistoupivší státy.
Mnohem vhodnější by však bylo zamyslet se nad prioritami společenství. Dělá Unie skutečně to, co může dělat lépe a efektivněji než jednotlivé státy? Jak velký by měl být její rozpočet a co by se z něj mělo platit? Z ekonomického hlediska je jasné, že na úrovni Unie je výhodnější dělat politiky s jasným mezinárodním přesahem. Největší přínos klubu v tomto směru představuje postupné odbourávání překážek volnému obchodu, pohybu kapitálu a pracovních sil. Obdobně by bylo mnohem levnější organizovat celoevropskou obranu než financovat 25 separátních národních armád.
Unie by se však neměla pouštět do projektů, kde nevyhnutelně zabředne do byrokracie a neefektivních výdajů. Jasným kandidátem na zásadní seškrtání peněz je zemědělská politika, neboť poškozuje kontinentální spotřebitele, farmáře v rozvojových zemích připravuje o perspektivu vyvážet a z těch evropských dělá „zaměstnance“ státu. Bylo by také užitečné uvažovat o omezení regionálních fondů, z nichž se pomáhá spíše těm, jenž pomoc zvenčí nepotřebují. Velkou výzvou pro Evropu je nalezení rámce fiskální politiky, který by zachoval možnost pružně reagovat na vývoj hospodářského cyklu v jednotlivých státech Unie, ale zároveň by garantoval stabilitu a důvěryhodnost eura.
Na rozšířenou Evropu zkrátka čeká hodně práce. Je možné, že prvních pár let bude bouřlivých a pro budoucnost projektu určujících. Pro nás z toho plyne jasný závěr: nesmíme se nechat unášet idealistickými sny, ale ani a priori odmítat vše „bruselské“.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance