Detail publikace

K čemu je dobrá evropská ústava?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 2004
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Hospodarske noviny
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Česká republika se konečně dočkala svého toužebně očekávaného členství v Evropské unii. Stali jsme se členy největšího světového integračního uskupení a pro drtivou většinu našich obyvatel a firem toto členství představuje nejlepší možnost na uplatnění svých schopností. Zároveň ovšem platí, že vstupujeme do Evropská unie, která je uprostřed možná nejsložitějšího manévru v její již tak dosti složité historii.
Zaprvé, po rozšíření má Unie již 25 členů. Zatímco „starou“ patnáctka tvořila jakž takž homogenní skupina zemí (snad s výjimkou Řecka), nově přistupující jsou dost „jiní“. S výjimkou Malty a Kypru jde o země s historií a zkušeností nejméně 40 let vlády komunismu, který rozvrátil jejich hospodářství, ale i mnohé etické a kulturní normy, které byly v Evropě považovány za samozřejmé. Na druhou stranu mají za sebou zkušenost posledních let transformace a v některých případech (Estonsko) jim tato zkušenost dodává sebevědomí a také kritického odstupu od staré Evropské unie. EU25 tak již nikdy nebude tak homogenní jako byla EU15 a bude se lišit v názorech na hospodářskou, obrannou i zahraniční politiku. Je otázkou, zda vnitřní uspořádání a instituce EU takové „rozrůznění“ EU ustojí bez větších otřesů.
Za druhé, právě proto, aby modernizovali své instituce, rozhodli se představitelé EU sepsat a přijmout novou „ústavu“ Evropské Unie. Ve skutečnosti nejde ani tak o ústavu, ale spíše o další mezinárodní smlouva, jakých mezi sebou členové EU uzavřeli již desítky. Přesto jde o ambiciózní pokus zpřehlednit právo EU a dát mu jednotnou úpravu.
Bohužel, návrh ústavy, tak jak ji předložil Konvent, situaci spíše dále komplikuje. Návrh sice zavádí určitý pořádek do systému hlasování a snaží se vypořádat s mnohem početnější Unií, zároveň však evropskou ústavu zapleveluje řadou nesmyslů a detailních ustanovení, která nepatří do právního řádu a již vůbec ne do ústavy.
Jak už to tak bývá, členské země napadají ty ustanovení, která se běžnému pozorovateli zdají být logická a mlčky přecházejí nesmysly. Tak například, mohutná boj se vede o poměr hlasovacích práv. Dnešní stav, kdy střední a malé země jsou výrazně zvýhodněny před velkými zeměmi (Španělé mají 27 hlasů, Němci, kterých je dvakrát tolik, jich mají 29) je neudržitelný. Těžko lze od Němců či Francouzů žádat, aby se smířili s tím, že jejich hlas je stejně silný jako kombinace Litvy, Malty, Lucemburska, Irska a Slovenska.
Ústava proto navrhuje přiblížit hlasovací sílu jednotlivých zemí jejich velikosti. S tím ovšem nesouhlasí malé země a přidali se k nim i Španělé a Poláci. Na tomto sporu nakonec zkolaboval římský summit Evropské unie v prosinci 2003, který měl ústavu přijmout. Představitelé Německa a Francie tím byli tak znechuceni, že pohrozili jak Španělům tak Polákům ztrátou evropských dotací. Německý kancléř své hrozby nyní rozšířil i na ostatní přistupující země, které mají podle něj příliš nízké daně.
Dalším absurdním sporem spojeným s novou evropskou ústavou je boj o počet komisařů. Dnes má každá země „svého“ komisaře a noví členové po tomto statusu také touží. Co však bude v Bruselu dělat 30 komisařů a proč by měli mít na komisaře všichni automatický nárok? Bude snad Evropská komise pro nás lépe fungovat, bude-li jedním ze třiceti komisařů Čech? Určitě ne, ale politické špičky v členských státech by přišly o velmi atraktivní místo, a tak všechny země vzácně jednotně trvají na „svém“ komisaři.
Bohužel, v tomto zápalu politikům uniká, že návrh Ústavy obsahuje věci, které do ní opravdu nepatří. Proč by, například, měla ústava komukoliv zaručovat nejen právo na práci (což je samo o sobě nesmysl, ale v ústavě to teď má skoro každá země s nezaměstnaností nad 10%), ale i právo na umístění do rekvalifikačního programu? Proč má být v ústavě řešena ochrana spotřebitelů a tisíce regulí, jak ji dosáhnout?
Bohužel, ústava Evropské unie vzniká v 21. století, kdy je sepisování ústavy záležitostí především politickou, lobbyistickou a mediální. Dnes do psaní ústavy mluví každý, od ochránců velryb přes odbory až po velké firmy. A každý se snaží svůj zájem do ústavy nějak protlačit. Když američtí „otcové zakladatelé“ sepisovali ústavu USA, vedli je především principy a snaha o vytvoření stabilního politického systému moci a její kontroly. Tvůrci ústavy se příliš neohlíželi na zájmy jednotlivých skupin. Americká ústava také proto úspěšně přečkala bez velkých změn více než dvě století. Evropskou ústavu, podle všeho, čeká mnohem kratší a bouřlivější kariéra....

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance