Detail publikace

Rozpočtová reforma – fakta versus virtuální realita

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D., Bulir, Ales; Bezdek, Vladimir; Smidkova, Katerina; Krejdl, Ales; Mora, Marek; Munich, aniel
Typ: Ostatní
Rok: 2003
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Respekt
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Fiskální reforma se dostala po čase opět do centra dění. Reforma je příliš měkká, říkají jedni. Naopak, je příliš tvrdá, odporují druzí, a navíc je zaměřena protirůstově a asociálně, dodávají. Reforma příliš zvyšuje daně, argumentují jedni. Reforma je příliš soustředěna na úspory ve výdajích, obávají se jiní. Nejedná se o žádnou reformu, kritizují jedni, jde pouze o soubor nesystémových opatření. Reforma je nespravedlivá, neboť ji zaplatí pouze zaměstnanci a rodiny s dětmi, podotýkají další. Je vůbec možné si učinit vlastní názor? Připomeňme si několik faktů, na která se v zápalu politického boje zapomíná.

Základní otázkou není zda reformu ano nebo ne. Skutečnou otázkou je, zda chceme mírně bolestivou reformu teď nebo mnohem bolestivější krizi v dohledné budoucnosti. Návrhy na snížení razantnosti reformy dnes jsou hlasy ve prospěch výrazně radikálnějších opatření zítra. Bolestivost dnes navrhovaných reformních opatření odpovídá pouhým škrábnutím v porovnání s bolestmi, které by nastaly v případě budoucí finanční krize, a které by se rovnaly amputaci končetin bez narkózy. Nereformní, spontánní fiskální vývoj bude mít jednak nekontrolovatelné důsledky, jednak povede k destabilizaci a mnoholeté stagnaci české ekonomiky.

Hlavním principem reformy, v debatách o škrtech a daních často přehlíženým, je princip fiskálního cílení. Jde o zásadní změnu v dosavadním přístupu k fiskální politice a samotný princip je důležitější než konkrétní hodnota cíle na rok 2006, kdy by se deficit měl snížit na 4% hrubého domácího produktu (HDP). Pro ilustraci—letos se očekává deficit více než 6% HDP—a bez reforem by dosáhl v roce 2006 asi 8% HDP. Cíl schodku ve výši 4% HDP není tak ambiciózní, jak by si řada z nás představovala, nicméně je otázkou, jaká strategie je lepší: stanovit si takzvaně “radikální“ cíl, a riskovat v praxi jeho nenaplnění a ztrátu kredibility, nebo jít cestou spíše menších, ovšem pravděpodobnějších kroků? Myslíme si, že snížení schodku o 4 procentní body během tří let není málo.

A co fiskální politika a ekonomický růst? Největším rizikem pro udržení ekonomického růstu je pokračování dosavadní fiskální politiky, ne její reforma. I kdyby se na tom jednohlasně neshodovaly všechny mezinárodní instituce, zbývá ještě selský rozum. Česká ekonomika již pátým rokem roste, a současně se zvyšují fiskální deficity, tažené zejména růstem mandatorních výdajů. Schodky jsou způsobeny pouze zvyšováním spotřeby, nikoli investicemi či reformami důchodového či zdravotního systému. Úroveň veřejných výdajů bude v letošním roce atakovat rekordních 46% HDP a zanedlouho by přesáhla magických 50% HDP. Na daních český stát vybere letos téměř 40% HDP, což je nejvíce ze všech kandidátských ekonomik. Není možné dále zvyšovat míru zdanění a nepodkopat prostor pro ekonomický růst.

Těžištěm fiskální konsolidace je opětovné získání kontroly nad rozpočtovými výdaji. Za prvé, právě tam jsou soustředěny okamžité i budoucí fiskální potíže. Za druhé, jedině tak lze perspektivně vytvořit prostor pro snížení daňového zatížení, což je nejúčinnější pomoc, kterou může fiskální soustava poskytnout ekonomice. Vyšší růst zvýší rozpočtové příjmy a sníží fiskální schodky. Navíc dojde k přirozenému poklesu sociálních výdajů. Z hlediska růstu je předložená reforma málo radikální: Téměř 30% poklesu rozpočtového schodku by mělo být dosaženo zvýšením příjmů a jen 70% snížením výdajů. Míra zdanění nejprve vzroste a až v roce 2006 klesne zpět alespoň na úroveň roku 2003.

Reforma navrhuje výrazné úspory ve výdajích, například pomalejší indexací důchodů. Dosavadní praxe, kdy se důchody zvyšují podle mezd, je neudržitelná a je nutné přejít na indexaci podle růstu cen. Další návrh omezuje zaměstnanost ve státní a veřejné sféře. Jenom ústřední orgány státní správy zvýšily za poslední 4 roky počet svých zaměstnanců o téměř 40%, a to při probíhající reformě veřejné správy, která měla naopak snížit počet úředníků. Zkombinujeme-li tento vývoj s obrovskými mzdovými nároky vyplývajícími ze zavedení 16ti třídního platového systému a tzv. služebních zákonů, nelze získat fiskálně stabilní řešení. Omezovat se budou taktéž možnosti pro zneužívání nemocenského pojištění a sociálních dávek.

Nabízená reforma není přehnaně radikální, ale mohla by být společensky udržitelná. Za prvé, není systémem plošných škrtů. Současné fiskální potíže jsou hlubší, než aby byly řešitelné obdobou „rozpočtových balíčků“ známých z druhé poloviny devadesátých let. Za druhé, navzdory fiskální konsolidaci se ani v jednom roce nepředpokládá meziroční pokles reálných výdajů centrální vlády. Česká fiskální konsolidace je podstatně „měkčí“ než řada zahraničních reforem.

Horší je to s kritikou ohledně systémovosti předložené reformy. Některým oblastem veřejných financí, například financování zdravotnictví, se reforma prakticky vyhnula. Oslovena zatím není ani nutná optimalizace sítě regionálního školství, ani reforma financování vyššího vzdělání (půjčky, školné, splátky). Je nutné dokončit transformaci Českých drah a to bez kumulace fiskálních rizik a ztrát v různých odštěpných společnostech. Stejně tak změny důchodového systému jsou zatím spíše v rovině úvah a účetních opatření než solidně kalkulačně podložených strategií.

Nedoceněn bývá přínos fiskálního cílení. Fiskální cíl a z něho odvozený výdajový rámec bude hnacím motorem dalšího pokračování reforem i po roce 2006 a navíc také testem pro vládu, zda myslí reformu veřejných financí alespoň tak vážně, jak to dnes deklaruje.

Těšíme se na argumentaci těch, kteří odmítají již samotnou první fázi fiskální reformy. Budou nás přesvědčovat, že je možné projídat stále větší a větší schodky? Doporučí vyřešit výdajové potíže vyššími daněmi? Nebo navrhne snad někdo snížení daní doprovázené drastickým poklesem sociálních výdajů?

Závěr je jasný, jestliže se neprobudíme z fiskálního opojení sami a včas, někdo jiný nás zcela jistě probudí. Probuzení po kocovině ovšem nebývají veselá. Nebude čas na přemýšlení o rozsahu, struktuře ani sociálnosti opatření.


Vladimír Bezděk (Česká národní banka)
Aleš Bulíř (Česká národní banka a Vysoká škola ekonomická)
Aleš Krejdl (Ministerstvo financí ČR)
Marek Mora (Univerzita Lipsko)
Daniel Münich (CERGE-EI)
Ondřej Schneider (Fakulta sociálních věd UK)
Kateřina Šmídková (Česká národní banka)

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance