Detail publikace

Správa českých firem: konec hraní

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 2003
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Respekt
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Česká ekonomika nemá nouzi o problémy: mizerie německého hospodářství, našeho hlavního zákazníka, růst cen ropy i plynu při jejich neúměrné spotřebě v Česku, vysoké daně, jež dusí zaměstnance i zaměstnavatele, stamiliardy korun utopených v jako by začarované Konsolidační agentuře. Že by česká ekonomika vypadala mnohem lépe, české firmy by byly konkurenceschopnější a čeští zaměstnanci by byli méně cyničtí a motivovanější, kdyby se podařilo nastolit pořádek a průhlednější pravidla ve správě korporací (corporate governance)?

Takové tvrzení může v popsané situaci působit naivně. Přesto jádro mnoha českých problémů leží právě na úrovni často mizerného, téměř vždy amatérského a občas přímo zločinného způsobu, jakým jsou v českých firmách (ne)hájeny zájmy akcionářů, ať už velkých institucionálních či těch drobných. Stovky privatizačních fondů posloužily hlavně svým správcům, řada českých firem fungovala spíše jako osobní kasička pro ředitele než jako korporace. Investoři jsou přitom plachá stvoření: vidí-li, že jejich práva nejsou hájena, nesoudí se, prostě jen své peníze použijí někde jinde. Běžný investor, který jinde spoléhá na kapitálový trh, se Česku vyhýbá a ani české firmy se o něj nijak zvlášť neucházejí - zdejší burza za deset let své existence nezažila jediný úpis nových akcií začínající firmy.

Bankéři to ohlídali

Proč je situace tak mizerná právě u nás? Do značné míry kvůli kuponové privatizaci, dokonce lze tvrdit, že to byl její největší nedostatek. Soustředila totiž obrovskou moc v rukou českých bankéřů, kteří si ohlídali, aby se jejich konkurentem nestal kapitálový trh jako místo, kam si firmy chodí pro investice. Skrze své privatizační fondy banky ovládly největší firmy a úvěrová horečka mohla vypuknout. Za pár let banky nasypaly do neperspektivních, často i bezostyšně vykrádaných firem stovky miliard. Tak vysoké náklady za "rychlokurz bankovnictví v praxi" měly své příčiny. Za prvé: nekompetentnost bankéřů i šéfů firem, kteří se vzájemně přesvědčovali, jak skvělé projekty financují.
Za druhé: rychlé sebeuspokojení českých bankovních špiček (výjimkám čest), které si spletly úvěrovou bublinu se skutečným růstem a zvětšování aktiv se zvyšováním zisku. V tomto sebeuspokojení jim výrazně napomáhala i česká vláda, která "své" bankéře pečlivě chránila a zároveň přemýšlela, ještě v roce 1996, jak jim zdanit "přemrštěné zisky". Symbióza bankéřů a politiků byla nešťastná. Politici nejsou odborníci na bankovnictví a snadno se dají přesvědčit, že všechno je v pořádku. Bankéři navíc měli výhodu v tom, že stát zůstal jejich největším akcionářem a staral se o onu nešťastnou správu korporací. Správní a dozorčí rady se tak nestaly strážci ekonomických zájmů akcionářů a brzdou pro nadměrné ambice managementu, ale byli do nich často nominováni lidé, jejichž jedinou odborností byla politická spřízněnost. Takto sestavované rady pak ani při nejlepší vůli nemohly vykonávat normální, na ekonomické výsledky cílenou správu firem.

Vláda není normální akcionář, ale politický orgán s politickými cíli. Rozhoduje-li se potom, zda uzavřít továrnu, politici se nezajímají o vliv tohoto rozhodnutí na zisk, ale na zaměstnanost. Jak tedy mohly banky tlačit na uzavírání neefektivních podniků? Až na vzácné výjimky také politici nerozumí podnikání a bankovnictví. Jak mohly dozorčí rady IPB plné politiků postřehnout, že impérium stojí na hliněných nohou? Konečně, polici jsou tak snadno korumpovatelní. Politické strany a volební kampaně jsou nákladné a zdroje financování omezené.

Odkud klíčí nápady

Lze tedy jen uvítat, že česká vláda dnes nevlastní ani nekontroluje žádnou velkou banku. Vždyť opačný případ ilustruje Česká konsolidační agentura "spravující" aktiva v řádu stamiliard tak, že i nejotrlejším finančníkům je firem v portfoliu ČKA líto. Není divu, dozorčí rada ČKA je mocná a plně obsazená zástupci politických stran. Lze tedy říci, že problém správy korporací v české ekonomice je v zásadě sprovozen ze světa či přesunut na zahraniční firmy? Částečně to jistě platí, zástupci General Electric či Société Générale sice české politiky zdvořile vyslechnou, ale rozhodovat se budou spíše v duchu kultury správy korporací ve své mateřské zemi.
Přesto celý problém ještě nejde zamést pod koberec. Za prvé, česká ekonomika nemůže úspěšně existovat bez stále se obnovující zásobárny malých a středních českých firem. Pokud by se zde tento mittelstand neudržel, ještě více by čelila prudkým změnám nálad velkých investorů a přišla by o přirozenou líheň nových podnikatelských nápadů. A i relativně malé firmy musí dnes mít slušný standard správy korporací - aby pro své zahraniční partnery byly průhledné a případný investor věděl, kdo ve firmě o čem rozhoduje a s kým je třeba mluvit. Za druhé, 90. léta nejen v Česku, ale i v USA a v západní Evropě ukázala, že slabá kontrola nad chamtivými manažery a s ní spojená korupce mohou vážně nabourat morální a etické standardy v jakékoli ekonomice. Proto nemůžeme přenechat otázky správy korporací jiným, ale musíme se snažit prosazovat co nejvyšší standardy vždy a u všech firem, v každé zemi. Konečně firmy si stále více uvědomují, že se jim lépe podniká v zemích, kde fungují soudy, je nižší míra korupce, kapitálové trhy jsou přiměřeně regulovány a ekonomika neslouží politickým zájmům.
České firmy přežily rané období transformace díky své vitalitě, odolnosti a často i díky štěstí. Je načase založit jejich budoucí perspektivy na solidnějším a průhlednějším základě. Slušná pravidla správy korporací nejsou všelékem, ale nedílnou součástí tohoto úkolu jistě.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance