Detail publikace

Je potřeba koordinovat veřejné rozpočty v Evropě?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 2002
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: MF Dnes
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Zdá se, že je rozhodnuto: tzv. Pakt stability a růstu, který přijala Evropská unie jako nástroj zvýšení důvěryhodnosti své jednotné měny euro, bude smeten ze světa. V říjnu se proti Paktu postavil i předseda Evropské komise Romano Prodi, kdo se neostýchal Pakt označit za „stupidní“. Spíše pro psychology je zajímavé, proč a kdy došlo k obrácení přesvědčeného Evropana Prodiho. Že by svoji roli hrály příští italské volby, v kterých by Prodi, bývalý italský premiér, rád uspěl? Neméně příznačná je až hysterická reakce některých evropských poslanců, kteří na Prodim požadovali, aby svá slova „odvolal“. Jako by „odvolání“ mohlo cokoliv změnit na podstatě otázky: je Pakt stability a růstu pro Evropskou Unii prospěšný nebo škodlivý?

V poslední době se zdá, že Romano Prodi se jen přidal k sílícímu názoru odsuzujícímu Pakt stability a růstu jako rigidní mechanismus, který vládám nedovoluje používat rozpočtovou politiku ke stabilizaci ekonomik a vyrovnávání hospodářského cyklu. Pakt si tuto kritiku vysloužil především tou částí, kde omezuje schodek veřejných rozpočtů jakékoliv členské země Evropské unie na 3% HDP. Při překročení této hranice má Evropská komise právo navrhnout citelné sankce pro danou zemi. Pakt stability a růstu dále zavazuje Evropskou komisi kontrolovat veřejné rozpočty členských zemí EU pravidelně, vydávat o nich podrobné zprávy a zkoumat dlouhodobou udržitelnost rozpočtových plánů jednotlivých členských zemí.

Byl to zřejmě právě tento pro mnohé evropské vlády až ponižující mechanismus, který vyvolal takový odpor proti Paktu stability a růstu. Pro jakéhokoliv ministra financí je již tak dost nepříjemné stále v Bruselu vysvětlovat proč neplní své závazky a když komise pohrozila posláním dopisu se „žlutou kartou“ dokonce dvěma nejmocnějším zemím Evropské unie Francii a Německu, ukázalo se, že národní vlády mají dozoru z Bruselu dost. Německá vláda si napřed vymohla odložení data, ke kterému slíbila vyrovnat své rozpočty o dva roky a pak francouzská vláda jasně prohlásila, že podmínky Paktu splní jen „bude-li to vhodné“. Dva roky jsou v politice téměř věčnost a vyrovnávat rozpočty není jaksi „vhodné“ nikdy, takže Pakt de facto skončil.

Zdálo by se, že je možno oslavovat: ekonomická logika zvítězila nad rigiditou „stupidních“ pravidel a budoucí členské země si mohou oddechnout, protože nebudou muset snižovat svoje schodky aby se vešly do hranice 3% HDP. Skutečnost je však složitější. Pakt stability a růstu vznikl na základě zkušeností evropských vlád ze 70. a 80. let, kdy schodky veřejných rozpočtů rostly závratným tempem. Ukázalo se, že vlády si až příliš rychle zvykají na schodkové rozpočty a že při absenci vnějších pravidel často nevědí, kdy skončit. Schodky jsou však jako návyková droga: aby fungovaly, musí se dávka stále zvyšovat. Některé země, jako například Belgie či Itálie tak stihly vytvořit dluh přesahující celoroční hrubý domácí produkt. V těchto zemích také samotné splácení úvěrů z tohoto obrovského dluhu představovalo až čtvrtinu rozpočtu vlády. Koneckonců, argentinská krize je jen brutálnější ilustrací stejného problému.

Bohužel, země Evropské unie se oddaly uspokojení z toho, že, leckdy velmi podivně, splnily limit schodku ve výši 3% HDP v okamžiku přijetí jednotné evropské měny a pozapomněly, že skutečným cílem Paktu bylo dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. Vyrovnaný rozpočet v ekonomicky „normálním“ roce měl totiž vládám poskytovat potřebný prostor pro případné schodky rozpočtu v případě ekonomických problémů. Evropské vlády však koncem 90. let nevyužily příležitost, kterou jim dávalo období slušné prosperity a ponechaly schodky veřejných rozpočtů v nebezpečné blízkosti kritické hranice 3% HDP. Když pak v loňském a letošním přišly ekonomické potíže, schodky začaly rychle růst a vlády si začaly stěžovat, že je Pakt stability a růstu svazuje, nedovoluje jim „stabilizovat“ hospodářský cyklus a že je třeba změnit jeho pravidla. Zdá se, že svého dosáhnou a dříve či později se pravidla změní a Evropa bude moci vstoupit do dalšího kola zadlužování. Pracně vybudovaná rozpočtová pravidla tak spláchne první ekonomická recese...

Je zajímavé, že tento pravděpodobně nejdůležitější konflikt uvnitř Evropské unie nechává většinu českých pozorovatelů v klidu. Výjimkou byl komentář Jana Macháčka v MFDnes, kde se v zásadě postavil na stranu Romana Prodiho. Přitom otázka Paktu a jeho interpretace směrem k novým členským zemím Evropské unie je pro Českou republiku klíčová. Dnes již zřejmě nikdo nevěří, že česká vláda bude schopná zkrotit rozpočtové schodky pod hranici 3% HDP a bude tedy záviset na toleranci Evropské unie, jak bude posuzovat naše veřejné rozpočty v okamžiku našeho vstupu do EU. Pokud bude Pakt stability odstraněn nebo alespoň podstatným způsobem modifikován, uleví se jistě i české vládě.

Naše veřejné rozpočty poskytují dvě ponaučení i pro Evropu: i vyrovnané veřejné rozpočty mohou skrývat budoucí dluhy, pokud vláda ztratí jakékoliv zábrany a začne na financování svých rozpočtových potřeb používat buď státem ovládané banky nebo pokud vybuduje systém vládních garancí, které převedou část výdajů mimo rozpočet a oddálí jejich splácení. Za druhé, pro vlády je tak lákavé zvyšovat výdaje a tak obtížné zvyšovat daně že ponechány samy sobě, rozpočtové schodky mají tendenci stále růst. Stačí si vzpomenout na nadšení české vlády v letech 1998-2000 kdy zvyšováním schodku viditelně zvyšovala tempo růstu české ekonomky. Varování před neudržitelností této expanzivní strategie byla ignorována anebo přímo označována za „ignorantská“ – že by původní inspirace pro Romana Prodiho?

Naše zkušenost tedy jednoznačně hovoří ve prospěch zachování Paktu stability a růstu. Bez vnějších pravidel, která by měla být co nejjednodušší, tak aby jim každý rozuměl a mohl kontrolovat jejich dodržování. Největší chybou architektů Paktu bylo zdůrazňování prvního postupného cíle, tj. snížení schodků pod hranici 3% HDP. Skutečným cílem byly vyrovnané rozpočty, kterých však většina zemí EU nikdy nedosáhla. Ani my se tedy nesmíme soustředit jen na první krok, i když nyní vypadá nedosažitelný i ten. Jakákoliv rozpočtová strategie vlády musí být nasměrována na vyrovnané rozpočty. K tomu nám chybí maličkost: zhruba 100 miliard korun ročně...

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance