Detail publikace

Jsou daně v ČR vysoké?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1999
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Ekonom
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Daně v České republice stále ještě odebírají příliš velký podíl z celkových příjmů firem a obyvatel a omezují tak jejich schopnost dále investovat a rozmnožovat tak své příjmy v budoucnosti. Stát v českých podmínkách financuje řadu programů, které mu nepřísluší a které ani nemůže vykonávat efektivně. Dokud nedojde k omezení těchto kontraproduktivních aktivit, nebude mít stát prostředky ani energii na činnosti, které mu skutečně náleží a ve kterých v posledních letech selhával. Omezení daňové zátěže může mít proto dvojí pozitivní účinek: více prostředků zůstane soukromým subjektům a stát se bude moci soustředit na prospěšnou činnost.
Nutnou podmínkou smysluplné diskuse daňové zátěže je konsolidace veřejných rozpočtů. Časté zužování diskuse na státní rozpočet ponechává stranou podstatnou část veřejných financí. Systém veřejných financí zahrnuje kromě státního rozpočtu (který již v sobě obsahuje de jure samostatný důchodový účet) i rozpočty obcí, různé státní fondy a také povinný systém zdravotního pojištění. Pokud sečteme všechna tato čísla, zjistíme, že veškeré povinné odvody a daně odčerpávají v ČR přes 40% HDP. V období klesajícího podílu státního rozpočtu se totiž nijak nesnižoval podíl obecních rozpočtů (okolo 10% HDP), ani podíl veřejného zdravotního systému (okolo 6% HDP).
Takto vysoký podíl veřejných výdajů na HDP samozřejmě problematizuje často používaný argument, že veřejné výdaje v ČR jsou poddimenzovány a že daně jsou zde nízké. ČR patří mezi země s nejvyšším podílem veřejných výdajů na HDP. Náš podíl je srovnatelný s okolními transformujícími se zeměmi (Maďarsko, Polsko) a s nejrozvinutějšími státy blahobytu (Švédsko, Belgie, Francie). Země se srovnatelnou ekonomickou úrovní (jako např. Portugalsko v rámci EU či Estonsko mimo EU) mají podíl veřejných výdajů na HDP podstatně nižší, okolo 30%.
Vzhledem k velikosti veřejných rozpočtů v ČR je velmi důležitý způsob, jakým jsou rozpočtové prostředky získávány. Český daňový systém je v evropském kontextu poměrně standardní. Podíl DPH se již několik let pohybuje okolo 7% HDP a spotřební daně přispívají dalšími cca 4% HDP. Klesá podíl daní placených právnickými osobami ze 7% HDP v roce 1993 na méně než polovinu v roce 1997. Tento pokles byl vyrovnán růstem příjmů z daní placených fyzickými osobami a především pak růstem příjmů ze sociálních odvodů (důchodové a zdravotní "pojištění", příspěvky na politiku zaměstnanosti). Tyto odvody, které platí především zaměstnanci, dosáhly v roce 1997 již 15% HDP a představují tak nejvýznamnější zdroj příjmů. Zatímco tento vývoj má výhody z hlediska snadnějšího výběru daní, jeho vliv na zdražování pracovní síly je jednoznačně záporný a zvyšuje přitažlivost nelegálních pracovních kontraktů a tak zvyšuje nezaměstnanost.
Největším příjemcem prostředků z veřejných rozpočtů je u nás rozsáhlý sociální systém. Jeho výdaje dominují rozpočtu a v roce 1997 dosáhly již 14% HDP, když několik předchozích let se pohybovaly okolo 12%. Společně s (povinným) zdravotním pojištěním dosahuje podíl sociálních výdajů již 20% HDP, což je více než polovina celkových výdajů státního rozpočtu. Nemilosrdný růst těchto tzv. mandatorních výdajů prakticky eliminuje manévrovací prostor vlády při sestavování rozpočtu. Přes veškerou kritiku byl podíl veřejných výdajů na investice v minulých letech poměrně stálý (okolo 7% HDP). V roce 1997 však tyto výdaje v souvislosti s rozsáhlými rozpočtovými škrty poklesly pod 6% HDP. Výdaje na vzdělání se prakticky nezměnily a zůstávají na úrovni 4% HDP, výdaje na obranu se postupně snižovaly pod 2% HDP, i když jsme usilovali o vstup do NATO.
Česká rozpočtová politika má však ještě jeden důležitý aspekt. Vláda postupně začala skrývat stále více výdajů do tzv. "transformačních institucí". V roce 1991 byla založena Konsolidační Banka, která dnes vytváří roční ztráty ve výši okolo 10 miliard korun. V roce 1993 vznikla Česká inkasní, v roce 1996 Česká finanční. Potenciální ztráty těchto institucí, které představují desítky miliard korun, tvoří neviditelnou součást veřejných výdajů v ČR, protože nejsou zahrnovány do vládních výkazů. Ještě více to platí o nejrůznějších státních garancí za úvěry, poskytnuté na výstavbu silnic, modernizaci železničních tratí vybavení nemocnic, či přestavbu Kongresového centra v Praze. Jen málokterý tento úvěr má naději na splacení a záruky státu budou tedy muset s největší pravděpodobností být naplněny.
Lze tedy shrnout: oficiální veřejné rozpočty jsou ve své struktuře velmi podobné rozpočtům zemí EU. To jinými slovy znamená, že jsou orientovány hlavně na přerozdělovací funkce. Taková situace má pro vládu velmi nepříjemné důsledky. Další škrty v kapitálových výdajích by mohly vážně ohrozit fungování státu (obrana, bezpečnost). Nahrazení některých veřejných výdajů soukromými prostředky, např. ve školství či ve zdravotnictví, je u nás zase vnímáno jako svatokrádež. Sociální výdaje budou vzhledem k demografickému vývoji v budoucnosti dramaticky růst. A protože tyto prostředky jsou okamžitě spotřebovávány, nepřispívají k akumulaci prostředků nutných k dalšímu hospodářskému růstu. Další vážnou brzdou ekonomického růstu je tikající bomba transformačních institucí, jejichž pohledávky se pohybují v řádu stovek miliard korun. Tyto pohledávky však jsou ve své většině nevymahatelné a bude je nutné pokrýt z daňových příjmů rozpočtů. Vláda je tedy v "rozpočtové pasti" a protože se nezdá, že by chystala nutnou, ale bolestivou reformu, plány na snižování daní se rychle rozplývají.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance