Detail publikace

Výkon vlastnických práv státu nebo správa korporací?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1999
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Hospodarske noviny
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: V české ekonomice se již několik let jako bumerang vrací heslo „posílit výkon vlastnických práv státu“. Poprvé jsme ho slyšeli od vlády Václava Klause, opakovalo se v programovém prohlášení přechodné vlády Josefa Tošovského a rychle se začalo ozývat i z úst ministrů vlády Miloše Zemana. Zdá se tedy, že jde o věc všeobecně přijímanou, na které se všichni shodnou a o které není potřeba příliš diskutovat. Ve skutečnosti však „výkon vlastnických práv“ státu vypadá všelijak a hospodaření firem, kde se stát podílí na řízení nebývá vždy zrovna vzorový, o jejich dlouhodobém strategickém rozvoji nemluvě. V čem je problém? Proč se vláda nedokáže sjednotit a proč se nedokáže spolupodílet na správě firem s ostatními vlastníky ke všeobecné spokojenosti?
Podle mého názoru má tato situace dva základní důvody: za prvé vláda se nechce chovat jako „řadový“ vlastník a očekává výjimečné postavení ve firmách, kde má vlastnický podíl. A za druhé, vláda skutečně není „řadový“ vlastník, stejný jako každý jiný.
Napřed k prvnímu problému: seriozního investora by zřejmě nenapadlo jmenovat správní orgány na valné hromadě aniž by se obtěžoval ostatním akcionářům své kandidáty představit a případně jejich nominaci prodiskutovat. Stejně tak netradiční je přístup akcionáře - vlády, který svým partnerům říká, že se společností má strategické záměry, o kterých se samozřejmě s nikým nebude bavit. Společnost přitom nelze efektivně řídit bez dosažení základního konsensu mezi akcionáři. Toto nestandardní chování zástupců na samotné valné hromadě je jen předzvěstí problémů, které propukají ještě silněji v období mezi valnými hromadami. V tomto období by vedení společnosti mělo spravovat majetek svěřené firmy co nejlépe, aby na další valné hromadě obstálo před akcionáři. Hlavní, ne-li jedinou, starostí vedení firmy by měla být dlouhodobá prosperita firmy.
Stát-vlastník však v období mezi valnými hromadami nespí, ale „vykonává svá vlastnická práva“. A vykonává je způsobem, který je často na hraně obchodního zákona a který nerespektuje skutečnost, že stát je u částečně privatizovaných společností "jen" jedním z akcionářů, se stejnými právy jako mají všichni ostatní. Často se stává, že vláda si vyžaduje informace, které jsou předmětem obchodního tajemství a na které žádný jiný akcionář nemá právo. V jiných případech se zase může snažit ovlivňovat rozhodování správních orgánů v jednotlivých otázkách, investičních i personálních. Všechny tyto aktivity jsou přípustné, pobíhají-li formou zveřejnění názoru státu-akcionáře na daný problém a je-li jejich cílem maximalizace hodnoty pro akcionáře společnosti . Jsou však jednoznačně v rozporu s obchodním zákoníkem, pokud vláda vyhrožuje správním orgánům odvoláním, nesplní-li jednotlivé příkazy. Správní orgány jsou totiž ze zákona zodpovědné všem akcionářům a musí se vždy rozhodovat jen a pouze na základě prospěchu společnosti. Každé jiné rozhodnutí, ať už to má být například investice ve volebním kraji ministra, nebo jmenování osoby „spřátelené“ na významný post, by mohlo (a mělo!) být napadeno ostatními akcionáři jako nehospodárné a poškozující zájmy společnosti.
Ideální pro správu jednotlivých firem by samozřejmě bylo, kdyby se i vláda chovala jako standardní akcionář, na valné hromadě zvolila správní orgány, kterým důvěřuje a pak je nechala společnost řídit podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí a pod přísným dohledem dozorčí rady. Pokud by správní rada neobstála, vláda může vždy svolat valnou hromadu a vedení vyměnit. Vláda se však takto jednoduše chovat nedokáže a vlastně ani nemůže. Tato neschopnost souvisí s druhým problémem, naznačeným na začátku: vláda totiž není standardní akcionář.
Vláda funguje na základě naprosto jiných principů, než na základě jakých se rozhodují soukromí investoři. Ve většině firem, kde má stát vlastnický podíl, se vláda snaží plnit několik rolí najednou. Například vlastnictví většiny akcií v telekomunikačních či energetických firmách má vládě zajistit vliv na investiční rozvoj společnosti, na úroveň zaměstnanosti, na dodržování pravidel hospodářské soutěže, na znečišťování životního prostředí těmito firmami a zároveň se vláda má chovat jako akcionář, který se snaží co nejvíce zhodnotit svůj majetek. V bankách má státní podíl zajistit stabilitu celého sektoru, spolehlivé plnění regulačních kritérií, přiměřený růst mezd zaměstnanců, zabránit případnému nemorálnímu jednání managementu a samozřejmě také maximalizovat zisk a hodnotu dané banky.
Není divu, že při takovém množství kritérií vláda není schopna systematicky plnit ani jedno. Vláda je totiž také orgánem demokratickým a proto v ní mohou v různém období vítězit různé názory. Pokud se například energetická firma rozhoduje o rekonstrukci elektrárny, bude ministr životního prostředí proti („nejlepší je energii ušetřit“). Ministr práce však bude zděšen („nezaměstnanost v regionu se zvýší“). Pokud se banka rozhoduje o tom, zda-li má poslat dlouhodobého dlužníka do konkursu, bude ministr financí asi pro („pročistí se trh, neplatiči přijdou o svůj majetek“), ministr práce však bude opět proti („ta nezaměstnanost...“), podporovaný například ministrem průmyslu („konkurs znamená ohrožení celé následné výroby v odvětví“). Kdo má pravdu? Samozřejmě všichni, ale jejich kritéria jsou neslučitelná a záleží více na momentální náladě v republice, resp. ve vládě, čí názor získá většinu. Akciová společnost, vlastněná i tisíci soukromých akcionářů, kterých se na názor nikdo neptá, tak neví, kam dřív skočit: každé zasedání vlády může předchozí rozhodnutí změnit. Dlouhodobé úvahy a strategie letí v ten okamžik komínem a firma se soustřeďuje více na politické lobbování než na svůj předmět činnosti a produkování zisku.
Jsem přesvědčen, že dvě zmíněné problémové oblasti de facto znemožňují vládě, aby byla efektivním a „silným“ vykonavatelem vlastnických práv státu. Nevyplývá to z neschopnosti ani proradnosti vlády či jednotlivých ministrů, ale spíše z neslučitelnosti demokratického mandátu vlády a neúprosného světa soukromého podnikání. Akciová společnost nemůže dlouhodobě plnit úspěšně více než svou základní funkci, tj. snahu o maximalizaci zisku a bohatství pro své akcionáře. Jakmile začne plnit i další funkce, ztrácí konkurenceschopnost, dlouhodobou vizi a nakonec přijde i o ten zisk.
Jednou z možností, jak se tomuto problému vyhnout, je oddělit správu firem se státní účastí od vlády „nárazníkovou zónou“. Tuto roli v prvních letech své existence plnil Fond národního majetku. Dnes je FNM již zcela pod kontrolou politických stran a působí jako pouhý vykonavatel politické vůle, jehož hlavním zájmem je zachování vlastní existence. Z tohoto hlediska stojí za úvahu podpora nápadu založit státní holding, který bude členy správních rad najímat a bude jejich činnost hodnotit na základě komerčních kritérií. Je ovšem otázkou, jak dlouho by se takovému holdingu podařilo uhájit politickou nezávislost.
Dlouhodobějším řešením je, podle mého názoru, pouze privatizace a tedy prodej vlastnických práv státu. Vláda se musí naučit prosazovat zájmy obyvatel státu standardními legislativními nástroji a neutrální regulací některých odvětví a musí se vzdát svého (marného) úsilí kompenzovat neschopnosti v těchto oblastech přímou kontrolou firem. Až budou banky, SPT Telecom i energetické firmy soukromé, budou přesně vědět, co mají dělat. A vláda bude mít více času a energie starat se o to, zda některá z těchto firem neporušuje konkurenční prostředí, anebo zda neznečišťuje vzduch více, než je zdrávo.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance