Detail publikace

Evropská centrální banka - všemocná a neomylná?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1999
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Respekt
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Od 1. ledna vznikla v Evropě nejen nová měna, euro, ale i nová Evropská centrální banka (ECB). Stejně tak jako je celý projekt společné evropské měny velmi odvážný a v dějinách ojedinělý, tak i ECB je institucí unikátní, s výrazným vymezením pravomocí, s mimořádně silnou nezávislostí a přitom jde o instituci "bez historie", tj. i bez dlouholeté tradice, která by umožnila udržovat daný směr politiky bez ohledu na krátkodobé vlivy. Jde tedy o zajímavý experiment, který do značné míry ovlivní nejen ekonomiku EU, ale bude mít vliv i na vývoj v České republice, která usiluje o vstup do EU. Uspořádání centrální banky v EU však má kromě ekonomických dopadů i souvislosti mnohem širší. Je, například, správné svěřovat tak významnou pravomoc, jakou je vydávání peněz, instituci, která nepodléhá demokratickým volbám? Jaká je "optimální" úroveň nezávislosti centrální banky? Všechny tyto otázky padají i u nás a je tedy vhodné zamyslet se nad založením ECB i v těchto širších souvislostech.
V první řadě je na celém projektu jednotné evropské měny fascinující, jakým způsobem byl prosazen. Šlo především o grandiózní plán, který vznikl napřed v hlavách několika politiků: jeho nejvýznamnějšími zastánci byli Helmut Kohl a Francois Mitterrand. Podpora veřejnosti byla zpočátku nulová a ze strany ekonomů se plán setkával spíše se skepsí a odmítáním. Politikové ovšem na překážky nedali a svůj plán dovedli až k vytvoření jednotné měny. Až postupně začala vznikat podpora plánu, především v jižních státech Unie, které v něm viděly možnost získat německou marku jako své oficiální platidlo. Dnes se tedy zdá, že politikové správně pochopili trendy k celosvětové globalizaci a předběhli jak laickou tak odbornou veřejnost. Nicméně, způsob prosazení a zavedení jednotné měny může představovat dračí vejce budoucích problémů. Protože jednotná měna nebyla přijata konsensuálně, nedá se vyloučit, že při prvních vážnějších ekonomických problémech (které musí přijít) vznikne v postižených zemích odpor vůči jednotné měny a tedy i vůči Evropské Unii jako celku.
Za druhé, ekonomické otázky jednotné evropské měny nejsou ani zdaleka vyřešené. Stále zůstává skutečností, že není jasné, jak bude EMU schopná reagovat na nerovnoměrný vývoj jednotlivých členských zemí. Stejně tak zůstává otevřená otázka veřejných rozpočtů a tzv. Paktu stability, který zakazuje pod hrozbou vysokých pokut deficit státního rozpočtu vyšší než 3% HDP. Tento limit platil i pro vstup do euro-zóny a vlády řady zemí byly ochotné realizovat velké rozpočtové škrty, aby se kvalifikovaly pro EMU. V několika zemích ovšem tento „tvořivý přístup“ zašel poměrně daleko. Například Francie krátkodobě posílila příjmy rozpočtu převodem prostředků z France Telecom výměnou za slib budoucích transferů ze státního rozpočtu. Obdobně Itálie zavedla tzv. „euro tax“, jejíž platnost je omezena jen na rozhodující roky. Rozpočtové nároky v těchto zemích proto prudce porostou těsně po zavedení jednotné měny, což způsobí mimořádné potíže v koordinaci měnové politiky v rámci EMU, protože v rámci měnové unie nejsou vytvořeny žádné mechanismy, které by mohly účinně řešit toto rozpočtové napětí.
Konečně, velmi zajímavé je postavení Evropské centrální banky, její nezávislost a její role ve formulování celoevropské hospodářské politiky. Dnes se ECB profiluje jako naprosto nezávislá instituce, která nijak nepodléhá vlivu politiků. Naopak, neobratný nátlak bývalého německého ministra financí Lafontaina spíše posílil odpor ECB snižovat sazby. ECB se obávala, že každé snížení by bylo vnímáno jako její "ústupek" či dokonce "porážka" a trvala tak na neměnných sazbách.
Takové uspořádání hospodářské politiky je ovšem evidentně neefektivní. Dnes si již všichni politici i ekonomové uvědomují, že evropská ekonomika není úplně v pořádku, především proto, že nezaměstnanost se v EU dlouhodobě drží nad úrovní 10%. Názory na řešení této se však mezi většinou vlád v EU a ECB velmi liší. Některé vlády "tlačí" ECB ke snižování sazeb a hrozí, že pokud ECB nevyhoví tomuto tlaku, přistoupí k zvýšení veřejných výdajů a k vyššímu zadlužení. ECB se brání politickému tlaku, zaměřuje se jen na kontrolu inflace a odmítá zodpovědnost za hospodářský růst. Podle ECB je růst otázkou správné ekonomické politiky vlád a záleží spíše na reformě sociálního systému a na snižování veřejných výdajů a daní.
Obě strany sporu mají část pravdy, díky svým rozdílným názorům však mohou dospět k nejhorší myslitelné kombinaci hospodářské politiky: vysokému rozpočtovému schodku, žádným nebo minimálním strukturálním reformám ze strany vlády a k relativně vysokým úrokovým sazbám ze strany ECB. Nic na tom nemění skutečnost, že ECB je pravděpodobně blíže pravdě - úrokové sazby jsou v Evropě nejnižší v historii a vysoká nezaměstnanost je skutečně spíše důsledkem příliš štědrého sociálního systému a přemnoženým pravidlům, svazujícím podnikatele.
"Ideální" kombinací hospodářské politiky pro celou Evropskou unii by byl právě opačný "mix": radikální reforma trhu práce a sociálního systému, doprovázená opatrným uvolněním měnové politiky. Uvolněné strukturální bariéry by umožnily oživit poněkud ospalou evropskou ekonomiku a pomohly by vytvářet nová pracovní místa. Vyšší konkurence by zároveň vytvářela tlak na nižší ceny a ECB by bez obav mohla snížit svoje úrokové sazby. Tím by Evropa získala mix hospodářské politiky, který výrazně pomohl Spojeným státům, které v 80. letech také procházely obtížným obdobím, ale které ho dokázaly překonat. Bohužel, dosavadní názory především německé socialistické vlády takovou shodu vylučovaly.
Debata v EU je zajímavá i pro nás nejen z toho důvodu, že do Evropské unie chceme vstoupit, ale také proto, že řada argumentů na české scéně velmi připomíná argumenty debaty celoevropské. I u nás máme politiky (nejen socialistické, pravda), kteří z ekonomických problémů viní jen a pouze centrální banku a i u nás máme centrální bankéře, kteří tvrdí, že jedinou jejich starostí je nízká inflace a naléhají na strukturální reformy ze strany vlády. Bohužel, i výsledky debaty v Čechách jsou velmi podobné evropské slepé uličce: vláda strukturální reformy odmítala a odmítá z politických důvodů a centrální banka držela vyšší úrokové míry. V ekonomické teorii se takové situaci říká "vězňovo dilema": výsledný stav je nevýhodný pro obě strany, ale ani jeden z hráčů nechce sám ustoupit.
Cesta z podobné situace není snadná, jak vidíme v Evropě i u nás doma. Za pokus rozhodně stojí rozšíření ekonomické debaty mimo dnešní, uzavřený okruh politiků a zástupců centrální banky. Svůj hlas k debatě by měli připojit i zástupci soukromých firem, kteří nakonec nejvíce pociťují důsledky politiky vlády i centrální banky. Stejně tak je potřeba vysvětlovat všem lidem, jak to stále dělala německá Bundesbanka, že neexistuje žádná snadná cesta k ekonomickému zázraku a že vyšší růst se nedá "koupit" vyšší inflací. I to je důležitá role nezávislé centrální banky: pokud jejím argumentům nebudou rozumět obyčejní lidé, nemůže banka dlouho odolávat politickým tlakům a hájit rozumnou ekonomickou politiku. Moudřejší zástupci Evropské centrální banky, ale i naší ČNB, si to uvědomují. Doufejme, že výsledky se dostaví v dohledné době. V opačném případě by byly perspektivy jednotné evropské měny ve hvězdách.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance