Detail publikace

Kterak k trhu s byty přijíti, aneb o Parlamentu a monopolech

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1997
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: MF Dnes
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Již se zdálo, že v otázce nájemného bydlení dojde k jakési základní shodě a že bude možné skutečně odstraňovat problémy na trhu s byty, tam kde vznikají a od kořene, když tu se ze strany některých "ekonomů" a politiků opět vynořily argumenty proti "nezodpovědné a nesystematické" snaze nájemné "zdražovat". Je zajímavé sledovat, jak se argumenty odpůrců liberalizace trhu s byty postupně mění a jak se stahují do stále nových a nových obraných linií. Dva nejnovější argumenty proti liberalizaci nájemného přitom překračují všechny meze nejen ekonomické, ale i ústavní.
Poslanec za ČSSD Zdeněk Jičínský navrhuje, aby o změně maximální hranice nájemného rozhodoval parlament, protože jde "o peníze daňových poplatníků" a proto je nutné rozhodovat se demokraticky na půdě zákonodárného sboru, ne (nedemokraticky?) jen na půdě vládní. Celý tento spor parlament vs. vláda je ovšem naprosto zbytečný a zavádějící. Co bych od experta na ústavní právo očekával spíše, by bylo odsouzení jakékoliv formy regulace nájemného. Reguluje-li stát (a je lhostejné, dělá-li to vyhláškou vláda nebo zákonem parlament) cenu jakéhokoliv statku, obchodovaného na soukromých trzích, jde v každém případě o zásah do přirozeného práva smluvních stran dohodnout si svobodně cenu. Regulace nájemného, jak ji dnes známe, vlastně znamená pomalé vyvlastňování majitelů nájemných bytů ze strany státu, který jim nařizuje podmínky, za jakých mohou pronajímat svůj majetek. Jak by se asi pan poslanec Jičínský tvářil na návrh, aby úrokové míry bankovních úvěrů stanovovala vláda nebo parlament? A přitom nejde o koncepční rozdíl oproti stanovování ceny nájemného. Divil by se někdo, kdyby banky nucené státem poskytovat úvěry například za pětiprocentní úrok, prudce snížily nabídku úvěrů nebo přímo odmítly úvěry poskytovat? Že výstavba nových bytů poklesla však obhájci regulovaného nájemného uvádějí jako další důkaz nezbytnosti regulace. Kruh se tak uzavírá...
Druhým stéblem, jehož se zastánci přísné regulace nájemného chytají, je názor odborného mluvčího ČSSD pro otázky bydlení profesora Jaromíra Císaře, že bydlení představuje odvětví přirozeného monopolu. Takový základní omyl je nepochopitelný zvláště u profesora ekonomie na vysoké škole. Přirozený monopol existuje tam, kde každá další jednotka produkce je levnější, než ta předchozí (v ekonomii se říká, že klesají mezní náklady). To je případ rozvodných sítí, kde je levnější a naprosto technologicky postačující postavit jednu celostátní síť. Připojení dalšího zákazníka už pak prakticky nevyvolá žádné další náklady a je zbytečné budovat dvě paralelní rozvodné sítě. V oblasti bydlení taková situace samozřejmě neexistuje. Například postavení jednoho domu pro všech 10 milionů obyvatel ČR by zcela jistě nebylo levnější než výstavba miliónů jednotlivých bytů. Ani postavení dalšího bytu není většinou o nic levnější než postavení bytů předcházejících. Pozice majitelů bytů v jakékoliv lokalitě také není ani zdaleka monopolní. Neexistuje majitel, který by měl monopol na byty například v Pardubicích, nebo na sídlišti v Praze Ďáblicích. Můžeme namítnout, že každý majitel má monopol na byty ve svém domě. To je ale jako tvrdit, že já mám monopol na svoje plnicí pero. Ano je to tak, ale pokud jsem za něj zaplatil a je možné si koupit jiné plnicí pero, pak nevzniká žádný problém, morální ani ekonomický.
Pan profesor Císař mluví i o nutnosti uspokojit napřed poptávku po bytech i "v jejím prostorovém aspektu". Jak poznáme, že byla uspokojena poptávka po bytě i v tomto "prostorovém aspektu"? Až budou uspokojeni všichni, kdo chtějí bydlet v Nerudově ulici, případně na Malé Straně nebo v Praze 1? Nebo postačí uspokojení poptávky v rámci celé Prahy? Jde jistě o extrémní příklad, ale jak chce tedy pan Císař určit, v kterých oblastech se má sledovat "vyrovnávání" nabídky a poptávky?
V celé debatě o (de)regulaci nájemného jde v podstatě o jediné: v České republice není zhruba jedna třetina domácností, bydlící v bytech s regulovaným nájemným, zvyklá platit za bydlení plné náklady. Někteří "odborníci" jim i nám všem namlouvají, že je možné zároveň koláč sníst i mít ho. Jinými slovy, že můžeme bydlet kvalitně a přitom za bydlení neplatit plnou cenu. K tomu ovšem potřebují státní regulaci, která cenu bydlení zamlží a schová pod příkrov tvrzení o penězích daňových poplatníků, nebo o zneužívání monopolního postavení. Skutečnost je ale daleko prostší, jde o přerozdělování z kapes majitelů nájemných domů (tedy především obcí) ve prospěch nájemníků. Musíme si tedy položit jedinou otázku: chceme takové přerozdělování? Pokud ano, musíme se smířit s chátráním starých bytů a s neduživou nabídkou nových bytů. Pokud ne, musíme se shodnout na způsobu, jak se stát z oblasti regulace nájemného stáhne. Jen je nutné problémy pojmenovat a neuhýbat před nimi.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance