Detail publikace

Je deregulace cen skutečně inflační opatření?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1996
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: MF Dnes
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Nedávný návrh ODA na rychlejší postup liberalizace cen vyvolal zaslouženou pozornost jak mezi politiky tak mezi ekonomy. Možná že již samotná diskuse o přednostech (a záporech) liberalizace cen prospěje k projasnění stanovisek a pomůže nám lépe se orientovat na politické scéně.
Pokud například "liberální" poslanec ČSSD Josef Wagner tvrdí, že uvolnění nájemného bude možné až v okamžiku, kdy se přibližně srovnají nabídka a poptávka po bytech, pak vidíme, že pochopení skutečných principů fungování tržního hospodářství nelze brát za samozřejmou věc ani mezi těmi nejerudovanějšími ekonomy sociální demokracie. Poptávka a nabídka se prostě nemohou vyrovnat, dokud budou ceny regulované. Vyrovnala by se někdy poptávka a nabídka například po chlebu, kdybychom stanovili cenu chleba třeba na dvě koruny za bochník? Pochopitelně že ne, protože nikdo by neinvestoval do výstavby nových pekáren a protože spotřebitelé by s tak levným chlebem plýtvali.
Obdobně je zarážející tvrzení, že dokud si "tržní nájemné" (které ovšem právě díky regulaci nikdo nezná) nebude 70% obyvatel moci dovolit, bude muset stát toto nájemné regulovat. Jak si máme vlastně představit, že 70% občanů si něco nemůže dovolit, ale stát jim to přesto zajistí? Copak stát disponuje nějakými jinými prostředky a může si tedy dovolit něco, co jeho občané ne? Vysvětlení tohoto "Wágnerova hlavolamu" může být dvojí. Stát může nemilosrdně zdanit zbývajících 30% občanů, což by ale v českých podmínkách stále velmi nivelizovaných příjmů znamenalo zdanění všech, anebo se mohutně zadluží v zahraničí. Ani jednu z těchto variant však předseda rozpočtového výboru při svém výkladu nezmínil.
Další dnes již klasická námitka proti rychlejší deregulaci cen upozorňuje na inflační dopady uvolňování cen. Tento argument uvádělo ministerstvo zemědělství když se snažilo zvýraznit svoje regulační pravomoce na trhu se zemědělskými produkty, stejný argument se ozýval při projednávání postupného snižování dotací k centrálnímu vytápění a totéž slyšíme dnes. Tato námitka však zcela míjí svůj cíl. Za prvé, inflace je definována jako růst celkové cenové hladiny. Že ji vypočítáváme jako součet růstu cen různých položek spotřebního koše je technická nutnost, která by neměla zakrýt fakt, že i při nulové inflaci mohou některé ceny růst, pokud jiné klesají. Za druhé si musíme uvědomit, že již zítra můžeme klidně dosáhnout nulové inflace. Stačí začít opět regulovat všechny ceny, tak jako do roku 1989. Například průměrná inflace v osmdesátých letech byla okolo 1% ročně. Vypovídá to snad něco o úspěšnosti makroekonomické politiky KSČ v období 8. pětiletky?
Každá deregulace cen je ve skutečnosti proti-inflační opatření. Jen deregulované ceny totiž podléhají obecným ekonomickým zákonitostem a poskytují spotřebitelům informace o relativní vzácnosti toho kterého zboží. Pokud například vzroste cena nějakého statku, jako například energie v 70. letech, pak na to tržní mechanismus zareaguje snížením spotřeby tohoto statku. Zároveň se zvýší spotřeba statků, které jsou schopny energii nahradit. To mohou být tak překvapivé statky jako například vzdělání (výroba používá více pracovníků a méně energetických zdrojů, rostou tedy mzdy především kvalifikovaných dělníků a konstruktérů) nebo tužidlo do vlasů (které šetří energii nutnou na tvarování účesu fénem).
Proto i odhady ČSÚ o dopadech deregulace cen energií na celkovou cenovou hladinu mohou být velmi přehnané, protože nezahrnují (a ani nemohou) tržní proces hledání nejefektivnějšího řešení. Dokud jsou ale ceny regulované, jsou tyto procesy potlačené, protože spotřebitelé nedostávají správné cenové informace a výrobci se snaží ovlivnit politiky, kteří rozhodují o vývoji regulovaných cen, podle svých jednotlivých zájmů, bez ohledu na ekonomickou efektivnost. (Příkladem může být podpora ČEZ přímotopným spotřebičům v minulých letech.)
Konkrétní vývoj inflace v České republice závisí především na monetární politice České národní banky a na očekávání spotřebitelů a výrobců. ČNB přizpůsobuje růst měnové zásoby svým prognózám inflace a ekonomického růstu v nadcházejícím období. Pokud tedy například ČNB očekává růst HDP o 5% a růst cen okolo 9%, pak se snaží udržet růst peněžní zásoby v blízkosti 14% ročně. Rychlá deregulace by z inflačních očekávání ČNB odstranila zhruba 3-4% ročně, která v současnosti zabírají pomalé deregulační kroky. Stejně tak by deregulace odstranila stále rozšířenější automatickou "indexaci" všech cen a mezd na úrovni zhruba 10% ročně. ČNB by tak mohla snáze stlačit růst peněžní zásoby na jednocifermou úroveň. Deregulace a skokové zvýšení cen je tak paradoxně podmínkou stabilizace cen v delším období.
Deregulace cen energií v sobě obsahuje ještě dva nestandardní aspekty. Za prvé, energetická náročnost české ekonomiky je stále ještě obrovská a nejlepším prostředkem na její snížení je zreálnění cen energie. Za druhé, distribuce (ale ne výroba!) energie je odvětvím s přirozeným monopolem. Určitá forma státní regulace je zde tedy ospravedlnitelná. Neměla by však mít formu detailního stanovování jednotlivých cenových položek, ale spíše by se měla soustředit na omezování monopolního postavení některých firem a na stanovování celkového tempa cenového růstu, tak jak se to již nyní děje v telekomunikacích, kde ceny SPT Telecom mohou růst jen o několik procent ročně. Taková forma regulace zachová tlak na efektivnost řízení firmy a přitom ji nedovolí zneužívat monopolní postavení.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance