Detail publikace

HRANICE PRIVATIZACE JSOU JEŠTĚ DALEKO - reakce na clanek P.Mertika a J.Mladka

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1996
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: MF Dnes
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: MF DNES otiskla 29.května článek dvou ekonomů, členů ekonomické komise ČSSD, Jana Mládka a Pavla Mertlíka s příznačným názvem "Privatizace má své hranice". Autoři v něm argumentují, že současná vláda ve svých snahách o privatizaci překračuje hranice dané ekonomickou vědou a že další privatizace v českých podmínkách by byla "kontraproduktivní". Zároveň se pokoušejí vymezit prostor privatizace. Na příkladu Českých drah, ČEZ-u, velkých českých bank a nemocnic se snaží ukázat, že privatizace by zde napáchala více škody než užitku.
Hlavním argumentem autorů je síťový charakter některých odvětví, který podle standardní poučky klasické ekonomické teorie vede k úsporám z rozsahu. Podle tohoto názoru je tedy "efektivnější", když v těchto odvětvích působí jediná monopolní firma. S existencí monopolu (především toho státního) je ovšem spojena řada komplikací: jakou cenu si monopolní firma má účtovat? Vlády se snaží ceny monopolů všude na světě regulovat, ale stanovení té "správné" ceny je vždy velmi komplikované. Pokud je stanovena příliš vysoko bude firma akumulovat tzv. monopolní zisk, který jde na úkor všech jejích zákazníků. Tuto situaci velmi dobře znají například všichni zákazníci EuroTel-u. Pokud je regulovaná cena stanovena příliš nízko, dochází k neuspokojení poptávky a monopolní firma navíc není schopna zhodnocovat do ní vložené investice. Zde můžeme jako příklad použít již zmíněné České dráhy. Již tyto příklady naznačují, že teoretický koncept efektivnosti státem regulovaných monopolů je v realitě poněkud pochybený.
Další otázkou, kterou zastánci státního monopolu často opomíjejí, je proměnlivý charakter "monopolních" odvětví. Před deseti lety zřejmě nikdo nepochyboval o tom, že telekomunikace jsou jasným případem síťového odvětví s úsporami z rozsahu, kde nově vznikající firmy nemají šanci se uplatnit. Dnes už je jasné, že je tomu prakticky přesně naopak a všude na světě probíhá ostrý konkurenční boj mezi telekomunikačními firmami. Obdobně dopadly argumenty, zdůvodňující nutnost státního monopolu v letectví.
Dnes už se ekonomové na problém síťových odvětví dívají poněkud jinak a do popředí se dostává moderní teorie kontraktů. Otázka stojí, musí stát skutečně vlastnit každou lokomotivu a každé nádraží? Nebo postačí, ponechá-li si ve vlastnictví koleje a umožní jednotlivým soukromým firmám, aby se ucházely o provozování samotných vlaků a o správu majetku? Má stát vlastnit všechny telefonní ústředny, vysílače, platit telekomunikační techniky, nebo se má soustředit na co nejefektivnější poskytování licencí a dozor nad dodržováním pravidel? Je logické, že v některých odvětvích může stát za poskytnutí licence získat od soukromých firem značné sumy (např. v telekomunikacích), jinde musí naopak nabídnout firmám dotaci (některé autobusové či železniční spoje). V každém případě je ale efektivnější - a pro daňové poplatníky levnější - zabývá-li se samotným podnikáním soukromá firma, která má ten nejsilnější zájem na efektivnosti.
Autoři Mertlík a Mládek ve svém článku naprosto správně poukazují na nutnost zdokonalení regulačního rámce, v kterém by se privatizované firmy pohybovaly. To je pravděpodobně největší úkol, stojící před budoucí vládou a také výzva české ekonomické obci, která tuto oblast doposud zanedbává. Pravdou však není, že privatizace ve Velké Británii nepřinesla snížení cen a zvýšení kvality. Ceny ve všech síťových odvětvích kromě vodárenství se v reálném vyjádření od privatizace snížily. Kvalita služeb, nabízených například privatizovanými firmami British Telecom, British Airways i ekonomické výsledky British Steel hovoří jednoznačně o úspěchu privatizace v Británii. Autoři také požadují, aby vláda ještě před privatizací prokázala praktickou schopnost regulace. Otázkou je, jak to může prokázat, nebude-li napřed privatizovat.
Asi všichni ekonomové se shodnou, že nejdůležitějším cílem privatizace je vytvoření konkurenčního prostředí, které samo nejefektivněji provede selekci firem na ty úspěšné a na ty, které neobstály. Tato selekce probíhá velmi dynamicky: na trhu se stále objevují nové výrobky a nové služby. Stará odvětví ztrácejí význam, nová přitahují podnikatele příslibem vyšších zisků. Rozhodující je přitom druhá fáze tohoto procesu: rychlý vstup dalších podnikatelů do nadprůměrně ziskových odvětví. A zde se ukazuje funkce soukromého sektoru jako nenahraditelná: státní podniky nejsou nikde natolik pružné, ochotné riskovat, změnit svoje výrobní zaměření, aby mohly plnit tuto "vyplňovací" funkci. Čím vyšší je podíl státu v ekonomice, tím větší je tendence k strnulosti a postupnému zaostávání. Bývalé socialistické státy mohou sloužit spíše jako extrémní příklad, ale například současné potíže Francie, Německa a řady dalších západoevropských zemí pramení ze stejné příčiny: stát je zkrátka v těchto státech příliš silný. Prostřednictvím svých majetkových podílů a rozsáhlé regulace stát postupně "znehybňuje" ekonomiku, usiluje spíše o uspokojení zájmů zaměstnanců a manažerů státních podniků, než o dosažení efektivního fungování celé ekonomiky. Vláda tak přestává být tvůrcem a strážcem pravidel a stává se "podnikatelským" subjektem, ovšem s mimořádnými pravomocemi financovat svoje neúspěchy z daní všech obyvatel.
O tom, že Česká republika ještě zdaleka nevyčerpala všechny možnosti privatizace svědčí i přehled největších českých firem. V květnu publikovaná tabulka dvaceti největších průmyslových podniků jasně dokumentovala, že vliv státu je u nás stále ještě ohromný. Jak jinak nazvat situaci, kdy tři čtvrtiny největších podniků jsou ovládány přímo státem, který je v nich suverénně největším akcionářem? Kromě toho, podniky formálně v soukromých rukou jsou často ovládány bankami, v kterých má opět rozhodující slovo stát. Obavy z "přehnané" české privatizace nejsou tedy ani z tohoto hlediska na místě.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance