Detail publikace

Energetika - evropský vývoj a „česká cesta“

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1999
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Euro
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Devatenáctého února letošního roku došlo v Evropské unii k revoluci! Nebyla to revoluce násilná, žádná krev netekla, ale přesto došlo k takové změně v jednom z nejdůležitějších odvětví evropské ekonomiky - energetice - že označení revoluce není ani trochu nadnesené. Jde zároveň o revoluční změnu, která se bytostně dotýká i nás. Nejen proto, že se chceme stát členy Evropské unie, ale i proto, že energetika tvoří páteř české ekonomiky a že se nám již několik let nedaří pokročit v její reformě směrem, který naznačila Evropská unie.
Co se tedy v Evropě stalo tak převratného? Devatenáctého února skončily diskuse o tom, zda je možné i v energetice zavést tržní konkurenci nebo zda-li toto odvětví je úplně specifické a vyžaduje veřejné vlastnictví a kontrolované ceny. Od tohoto dne si v Evropě všichni spotřebitelé s roční spotřebou nad 40 tisíc megawatt hodin mohou svobodně vybírat své dodavatele elektrické energie a svobodně si s nimi mohou dohadovat cenu, kterou za odběr zaplatí. Jde o tak zásadní změnu v uspořádání energetiky, že ještě před několika lety by byla nemyslitelná.
Energetika byla v minulosti v Evropě, tak jak to dodnes platí u nás, považována za odvětví s „přirozeně monopolní“ strukturou, kde se mohou uplatnit jen obrovské firmy. Protože byla energetika zároveň považována za „strategické“ odvětví, které musí být pod „domácí“ kontrolou, vznikl všude v Evropě i nám dobře známý model energetiky, kdy existovala jedna dominantní, většinou státem vlastněná, firma, která elektřinu vyráběla, přenášela i dodávala domácnostem.Vývoj však šel dál, začaly se stále výrazněji prosazovat menší plynové turbíny a především tzv. kogenerační jednotky, které vyrábějí zároveň teplo a zároveň elektřinu. Velké firmy na tento vývoj technologie neuměly zareagovat a stavěly stále větší a větší elektrárny. Zároveň se stále více projevovaly nevýhody státního vlastnictví: energetické firmy se stávaly příliš velké, byrokratické a nebyly schopné snižovat náklady ani dostatečně pružně reagovat na měnící se podmínky.
Jako první našla odvahu něco s touto situací dělat Velká Británie, kde vláda Margaret Thatcher udělala to, co všichni do té doby považovali za nemožné: rozdělila britskou energetiku na několik výrobních společností a na řadu distribučních společností. Všechny tyto společnosti pak byly zprivatizované, částečně i metodou velmi podobnou české kupónové privatizaci. Regulace cen se také podstatně změnila a přešla z vlády na nezávislý regulační orgán, který energetickým společnostem neurčuje tarify, ale jen jim stanovuje maximální možné zvýšení cen v několikaletém období. Po krátkém šoku z nově nabyté svobody se britská energetika začala měnit k nepoznání a dnes se již v téměř ničem nepodobá byrokratickému podniku, ze kterého vzešla. Elektrárny jsou v Británii nesrovnatelně čistší a efektivnější, služby distributorů mnohem pružnější než byly před deseti lety. A ceny? Ceny pro domácnosti se v reálném vyjádření snížily od roku 1990 o 10% a ceny pro velké odběratele spadly o téměř čtvrtinu!
Tento britský úspěch měl převratné důsledky pro energetiku v celé Evropě, ale i v USA. Zajímavé je, že jako první přešly na britský model tradičně sociálně demokratické skandinávské země a založily tzv. Nord Pool, první skutečně funkční mezinárodní burzu s elektrickou energií, která propojila energetické soustavy skandinávských států a umožnila obchodování s elektřinou v reálném čase i v dlouhodobých kontraktech. Od druhé poloviny devadesátých let si tak mohou svého odběratele vybírat i jednotlivé skandinávské domácnosti. Po úspěchu Nord Pool-u bylo jasné, že energetika přerostla své dětství, kdy byla pod státní kuratelou a že se stala téměř standardním ekonomickým odvětvím. Především pro britské úspěšné energetické firmy však začal být britský trh příliš malý. Nastal tedy čas na celoevropskou liberalizaci energetiky.
Pro české euroskeptiky se možná překvapivě ukázalo, že Evropská komise dokázala v tomto období splnit roli instituce, která tržní reformy nejen neblokuje, ale dokonce je tvrdošíjně prosazuje. Komise nakonec donutila i některé méně reformně naladěné země připojit se k liberalizaci evropské energetiky. Paradox došel tak daleko, že je to řecký komisař Evropské komise Christos Papoutsis, který oslavuje liberalizaci energetiky jako skok v mentalitě „od rigidních a monopolních struktur k tržním a konkurenčním firmám.“ Řecko přitom, společně s Irskem a Belgií, dostalo prozatím výjimku a k evropskému trhu se nepřipojilo. „Zuby nehty“ se konkurenci brání Francie, ke veškerá energetika podléhá státnímu monopolu Electricité de France. Ten se bojí ztráty kontroly nad dodávkami energie velkým francouzským podnikům. Zároveň však EDF usiluje o zahraniční expanzi a v loňském roce koupila londýnskou distribuční firmu London Electricity, za kterou Francouzi zaplatili přibližně 100 miliard korun.
Tento „dvojí metr“ EDF vystihuje současnou dynamiku energetiky v Evropě: na jedné straně ještě přežívají národní, ochranářské instinkty. Ty však rychle slábnou díky dvojímu tlaku. Na jedné straně na liberalizaci naléhají domácí spotřebitelé, kteří chtějí nakupovat co nejlevnější elektřinu. Liberalizaci však prosazují i energetické firmy, které si uvědomují, že uzavření na malé národní trhy pro ně znamená pomalé odumírání, protože zahraniční konkurenti ji seberou nejvýhodnější zákazníky. Je proto i pro energetické firmy výhodnější přistoupit k rychlé liberalizaci, která dá všem stejné šance uspět na celoevropském trhu.

Jaká je situace u nás? Česká ekonomika přece spoléhá na energetiku ještě ve větší míře než země EU. Energetické firmy patří (nebo patřily) k nejhodnotnějším aktivům na kapitálovém trhu a jejich zhodnocení by mělo být prvořadou starostí vlády. Bohužel, stejně jako v řadě dalších problémových oblastí české ekonomiky, spoléháme spíše na nekonečné řeči a vymlouvání a méně se snažíme problémy řešit. Česká energetika tak i 10 let po zhroucení socialistického režimu zůstává ve státních rukou, ceny stále určuje ministerstvo financí a o zapojení do evropského liberalizovaného trhu raději ani nemluvíme. Je to přitom škoda pro nás pro všechny. V energetice máme totiž jedno z mála odvětví, kde by Česká republika mohla uspět na evropském trhu.
K tomu aby energetika uspěla je však nutné udělat několik věcí. Za prvé, musíme se konečně vypořádat s dědictvím nesmyslně regulovaných cen. Ve skutečnosti se však po několika odkládaných a později zapomenutých slibech předchozích vlád náprava cen opět posouvá kamsi do neznámého budoucna. Bude to rok 2002? Nebo 2003? Anebo nikdy? Náprava cen a změna regulačního rámce přitom představuje první, nezbytný, ale rozhodně ne dostatečný krok na cestě k zapojení české energetiky do Evropy. Důležitější je liberalizace odvětví a umožnění konkurence, která odhalí skutečné náklady mnohem efektivněji než sebelepší státní regulační úřad. Ministerstvo průmyslu se však podle všech znaků stále ještě zabývá dilematem, jaké uspořádání energetiky „zvolit“: má být v ČR zvolen model jediného kupujícího (jediná firma má právo elektrickou energii od výrobců a dovozců nakupovat a prodávat ji zákazníkům) anebo máme zvolit model přístupu třetích stran (elektřinu může prodávat každý licencovaný obchodník, který bude mít zaručený přístup do elektrické soustavy).
Tato diskuse byla snad aktuální v první polovině 90. let. Dnes je však rozhodnuto: v celé Evropě (s částečnou výjimkou tvrdohlavé Francie) je zaváděn systém přístupu třetích stran. Je totiž efektivnější a stabilnější.. Systém jediného kupujícího zachovává některé prvky státního monopolu a není schopen obstát i při minimálním uvolnění vstupu konkurence. Proto také ty země, které o systému jediného kupujícího uvažovaly (Rakousko) dnes debatu ukončily a připravují se na konkurenční model. I u nás bychom tedy měli přestat objevovat Ameriku a začít místo toho vytvářet nezbytné instituce pro fungování trhu s elektřinou. Nebude jich málo: například vybudování nejjednodušší burzy může podle různých odhadů trvat 1-2 roky.
Otázkou, na které řada diskusí v ČR končí, i když by tam měly spíš končit, je privatizace energetických firem: máme ji provádět, nebo půjde jen o „výprodej státního majetku“? Opět by snad stačilo podívat se okolo sebe: britské distribuční firmy vlastní Američané i Francouzi, Angličané zase vlastní části španělské i polské energetiky, Němci a Rakušané mají podíly v Maďarsku, atd... Pokud souhlasíme s tím, že soukromý vlastník je lepší správce majetku (a po zkušenostech s českými energetickými firmami to asi potvrdí téměř každý), pak není důvod s privatizací otálet. Dráty ani turbíny ze země nikdo neodveze a pokud vytvoříme vhodné podmínky, pak bude dodávání energie pro české zákazníky výhodné stejně, jako dodávky do Německa či Portugalska.

Energetika se ve světě velmi rychle opouští podobu monopolního a státem ovládaného odvětví, kde rozhodovaly politické tlaky. Mění se místo toho na konkurenční odvětví, kde rozhodují nižší náklady a kvalita nabízených služeb. Pokud chceme, aby české energetické firmy v tomto náročném prostředí obstály, musíme velmi rychle ukončit neplodné meditace a diskuse a přistoupit k tvrdé práci. Čas se rychle krátí a selhání vlády by nejhůře odnesly energetické firmy, jejich zaměstnanci a především všichni spotřebitelé elektrické energie.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance