Detail publikace

Česká energetika v bludném kruhu?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 2000
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Hospodarske noviny
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Česká vláda překvapila většinu pozorovatelů svým rozhodným postupem při privatizaci bank. Výsledkem jsou převratné změny, většinou k lepšímu. I ty největší české banky mají nové vedení a zdá se, že konečně začínají uvažovat jako podnikatelé. "Zlatá éra" českých bank, kdy se půjčovalo po miliardách, mramorem se nešetřilo a bankéři se starali spíše o politiku než o bankovnictví snad již definitivně skončila.
Těžko bychom hledali větší rozdíl ve vládní politice než ve srovnání bankovnictví s energetikou. Zde je vývoj zcela opačný: o privatizaci se jen mluví, politici mezitím obsazují dozorčí rady a někde i představenstva, energetické firmy stále nepodléhají žádné efektivní kontrole svého hospodaření a management energetických firem tráví více času na ministerských chodbách než při řízení svěřených firem. Že taková situace zrovna nesvědčí efektivnosti celého sektoru a že často nabývají vrchu krátkodobé soukromé zájmy je evidentní.
Je obtížné odhadovat, čím je způsobený tak zásadní rozdíl. Svoji roli jistě hraje to, že zatímco za banky má "zodpovědnost" jen jedno ministerstvo - financí - do privatizace energetických firem "mluví" ministerstva dvě - financí a průmyslu. Právě tato dvě ministerstva těžko hledala shodu i v jiných otázkách, např. "revitalizačním programu." Bohužel, bez alespoň základní shody mezi dvěma největšími ekonomickými ministerstvy nelze počítat s rychlým pokrokem. A pokrok by měl být rychlý, pokud nechceme promeškat zásadní změny, které se odehrávají v evropské energetice. České firmy ještě stále žijí v představě "staré dobré energetiky," kde vládne všemocný stát a kde se konkurenční boj omezuje na souboj o nejdražší automobily pro představenstvo. Tři sta kilometrů na západ se ovšem energetika mění před očima.
V Evropě již totiž skončily definitivně diskuse o tom, zda je možné i v energetice zavést tržní konkurenci nebo zda-li toto vyžaduje veřejné vlastnictví a přísně kontrolované ceny. Již déle než rok si v Evropě všichni spotřebitelé s roční spotřebou nad 40 tisíc megawatt hodin mohou svobodně vybírat své dodavatele elektrické energie a svobodně si s nimi mohou dohadovat cenu, kterou za odběr zaplatí. Jde o tak zásadní změnu v uspořádání energetiky, že ještě před několika lety by byla nemyslitelná. Některé státy však šly ještě dále a umožnily konkurenci pro všechny zákazníky. Pokud přijmeme argument, že konkurence prospívá spotřebitelům, pak se nelze divit: proč by vláda měla svým obyvetalů bránit v tom, aby si mohli nakupovat elektřinu levněji?
Tabulka č.1 ukazuje, jak daleko se dostala liberalizace trhu s elektřinou v zemích EU ke konci roku 1999. Čtyři země se chlubily zcela otevřeným trhem kdy si kterýkoliv zákazník, tedy třeba i jednotlivá domácnost, může vybrat od koho si elektřinu koupí. Zatímco v Německu tato možnost zůstává spíše na papíře (také díky nedokončené privatizaci energetik), Velká Británie a dvě skandinávské země Finsko a Švédsko skutečně mají funkční trh s elektřinou, se všemi výhodami pro zákazníky, tj. nižšími cenami a vysokou kvalitou služeb.Jen nepatrně zaostává Dánsko, kde možnost volby mělo 90% zákazníků. Ostatní členské země EU se drží spíše „povinného minima 30%“, snad s výjimkou Španělska, kde je otevřeno 45% trhu.

Tabulka č.1 Podíl trhu, otevřeného konkurenci, 1999
Rakousko 30% Itálie 30%
Belgie 35% Irsko 30%
Dánsko 90% Nizozemí 33%
Finsko 100% Portugalsko 30%
Francie 30% Španělsko 45%
Německo 100% Švédsko 100%
Řecko 30% Velká Británie 100%
Zdroj: Financial Times

Co je však na vývoji v EU nejdůležitější je jeho zřejmě již nezvratný trend. Energetika přestává být doménou obrovských, státem ovládaných firem a stává se ostře konkurenčním prostředím, kde se střetávají povětšinou soukromé firmy. Padají také národní hranice, což nejlépe ilustruje fakt, že kancelář britského ministerského předsedy zásobuje francouzská distribuční společnost. Ve Velké Británii také vzniká první otevřená burza elektřiny, na které velké i malé firmy budou obchodovat až 20% veškeré elektřiny vyrobené ve Velké Británii. Již dnes se obchodování účastní všechny významné britské firmy, ale i Electricité de France, švédský Vatenfall, americký Enron. Evropská komise usiluje o další otevírání trhu a také o rovnoprávné podmínky na trhu. Proto komise zvažuje, zda schválit navrhované spojení německých energetických firem a zda od nich „výměnou“ nežádat důslednou liberalizaci vstupu do jejich sítí.
V Evropě tak na jedné straně ještě přežívají národní, ochranářské instinkty. Ty však rychle slábnou. Na liberalizaci naléhají domácí spotřebitelé, kteří chtějí nakupovat co nejlevnější elektřinu. Liberalizaci však prosazují i energetické firmy, které si uvědomují, že uzavření na malé národní trhy pro ně znamená pomalé odumírání, protože zahraniční konkurenti ji seberou nejvýhodnější zákazníky. Je proto i pro energetické firmy výhodnější přistoupit k rychlé liberalizaci, která dá všem stejné šance uspět na celoevropském trhu.
Z těchto důvodů je frustrující vývoj v České republice. Po šesti letech diskusí, návrhů a protinávrhů jsme přesně tam, kde jsme byli v roce 1994: stát stále vlastní většinu ve všech regionálních distribučních společnostech (s výjimkou pražské) a v ČEZu, ceny stále stanovuje ministerstvo financí především podle „sociálních ohledů“ a konkurence je minimální. Potenciálně pozitivním krokem bylo ustanovení České přenosové jako dceřiné společnosti ČEZu, ale i tomto kroku se dnes pochybuje. Je to přitom škoda pro nás pro všechny. V energetice máme totiž jedno z mála odvětví, kde by Česká republika mohla uspět na evropském trhu.
K tomu aby energetika uspěla je však nutné udělat několik věcí. Za prvé, musíme se konečně vypořádat s dědictvím nesmyslně regulovaných cen. Ještě důležitější je liberalizace odvětví a umožnění konkurence, která odhalí skutečné náklady mnohem efektivněji než sebelepší státní regulační úřad. Otázkou, na které řada diskusí v ČR končí, i když by tam měly spíš končit, je privatizace energetických firem: máme ji provádět, nebo půjde jen o „výprodej státního majetku“? Opět by snad stačilo podívat se okolo sebe: britské distribuční firmy vlastní Američané i Francouzi, Angličané zase vlastní části španělské i polské energetiky, Němci a Rakušané mají podíly v Maďarsku, atd... Pokud souhlasíme s tím, že soukromý vlastník je lepší správce majetku (zkušenosti s českými energetickými firmami tomu nasvědčují), pak není důvod s privatizací otálet. Privatizace sama o sobě problémy energetiky nevyřeší, ale dnes je již jasné, že bez privatizace se dál nepohneme. Bylo by proto vhodné konečně sebrat odvahu, tak jako se to stalo u bank a privatizací konečně pohnout. Čas se rychle krátí a selhání vlády by nejhůře odnesly energetické firmy, jejich zaměstnanci a především všichni spotřebitelé elektrické energie.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance