Detail publikace

Vyhne se česká republika krachu důchodového systému?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1995
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: Ekonom
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Po dlouhém a často bouřlivém jednání schválila 29.června Poslanecká sněmovna Parlamentu zákon o důchodovém zabezpečení. Jeho přijetí považují zastánci tohoto zákona za velký úspěch, za začátek skutečné reformy systému důchodového zabezpečení v České republice. Jeho odpůrci se zase nechali okamžitě slyšet, že jde o nepřípustné "experimentování" se sociálními jistotami občanů a vyhlásili kampaň, zaměřenou na změnu zákona. Podle těchto ohlasů by se tedy dalo soudit, že právě přijatý zákon bude mít skutečně podstatný vliv na budoucí vývoj individuálních důchodů a státních financí. Je tomu ale skutečně tak? Nejde ve skutečnosti spíše o bouři ve sklenici vody?
Na právě přijatém zákoně je totiž spíše zajimavé to, jak málo, s vyjímkou zvýšení věku pro odchod do důchodu, se ve skutečnosti změní. Návrh na odložení doby vzniku nároku na důchod o 2 roky pro muže a o 4 roky pro ženy počítá navíc s rozložením tohoto růstu na 12 let, v plné míře se tedy dotkne až dnešních čtyřicátníků, kteří budou mít dostatek času připravit se na tuto změnu. V současnosti je průměrná doba pobírání důchodu v České republice 15 let pro muže a 24 let pro ženy. Delší dobu pobírají důchod jen v Itálii a není jistě náhodou, že dluh italské vlády patří k nejvyšším na světě. I po navrhovaných změnách bude věk pro odchod do důchodu u žen prakticky nejnižší mezi evropskými zeměmi a muži budou do důchodu odcházet například o 5 let dříve než Dánové a Norové, o 3 roky dříve než Němci, Poláci, Rakušané, Britové i Američané.
K posunutí věku odchodu do důchodu bude navíc docházet v poměrně příznivém klimatu: v posledních pěti letech tohoto století vstupují do příslušného věku relativně slabší ročníky, nepůjde tedy o příliš velký náraz na trh práce, kde by se počet občanů v aktivním věku neměl příliš měnit. Dynamika reálných mezd v několika příštích letech by také měla být nadprůměrná, to znamená že lidé budou spíše ochotni pracovat delší dobu a zvýšit si tak své úspory i základ pro vyměřování důchodů.
Tolik k pozitivium přijatého zákona. Jeho hlavní nedostatky spočívají v tom, čemu se zákon úplně vyhnul. Tím nejdůležitějším nedostatkem je potvrzení stávajícího principu financování důchodů z daní (není důležité, že se nazývají důchodovým pojištěním), jinými slovy tedy o zachování průběžného financování (tzv. Pay-As-You-Go System). Tento systém je již dlouhou dobu ekonomy kritizován pro jeho neblahé následky na snižování úspor obyvatelstva a na zvyšování vlivu státu na vývoj ekonomiky. Největší slabiny systému průběžného financování však spočívají v jeho závislosti na demografickém vývoji a na nesmírné politické obtížnosti jeho změny.
Systém průběžného financování totiž úspěšně funguje jenom za podmínky, že růst počtu vyplácených důchodů je nižší než součet růstu počtu plátců daně a růstu produktivity výroby (tj. vlastně růstu celé ekonomiky). Tato podmínka byla lehce splňována v západní Evropě a v USA v 50. i 60. letech. Od 70. let se však růst těchto ekonomik zpomalil a zároveň docházelo k zhoršování demografického vývoje. To mělo za následek prudké zadlužování veřejných financí ve všech těchto zemích a pokusy o změnu důchodových systémů v těchto zemích.
Česká republika má před sebou z tohoto pohledu nelehké období. Demografický vývoj je totiž velmi nepříznivý, bohužel dokonce více, než jak předpokládalo Ministerstvo práce a sociálních věcí při přípravě zákona. MPSV vzalo totiž za výchozí data údaje o průměrné délce života a porodnosti z roku 1990 a jednoduše je extrapolovalo do budoucnosti. Naneštěstí, realita se vyvíjela jinak a již dnes se odhady MPSV o vývoji počtu důchodců a počtu narozených dětí (tedy budoucích daňových poplatníků) podstatně liší od skutečnosti. Podle nejnovějších prognóz, které již berou v potaz vývoj v posledních letech, vyplývá, že odhady MPSV byly příliš optimistické. (Podrobnosti viz práce Borise Burcina a Tomáše Kučery: Aktuální stav a perspektivy populačního vývoje České republiky do roku 2020, katedra demografie, PF UK.)
V posledních letech totiž došlo v České republice k dvěma podstatným změnám v demografickém vývoji. Za prvé, hluboce poklesla porodnost: v letech 1990-1994 se počet živě narozených dětí připadající na jednu ženu ve věku 15-49 let (tzv. reprodukční období) snížil z 1.89 na 1.44. To znamená, že ročně se narodilo zhruba o 33 tisíc dětí méně, než s kolika počítalo MPSV. Tento vývoj začne působit potíže zhruba za 20 let, kdy se začne snižovat počet obyvatel v aktivním věku, jinými slovy počet plátců daní. Druhým efektem, s kterým MPSV nemohlo počítat, byl značný pokles úmrtnosti, především u mužů. Jejich naděje dožití se zvýšila o téměř dva roky (z 67.54 na 69.28 let). Nejdůležitějším faktorem tohoto vývoje byl pokles úmrtnosti mužů v důchodovém věku. Naděje dožití se zvýšila i u žen, avšak pouze o 4 měsíce (z 76.01 na 76.35 let). Souhrnně tedy došlo k podstatnému prodloužení života české populace a to přináší další nároky na státní důchodový systém, který musí vyplácet důchody po delší dobu.
Tento vývoj bude mít podstatný dopad na fungování státního důchodového systému v příštích 20-30 letech. Jedním z hlavních argumentů MPSV při předkládání návrhu zákona byla perspektiva snížení daní odváděných na pokrytí důchodů, které jsou nyní na úrovni 26.2% hrubé mzdy. K tomu je však nezbytné udžet tzv.dependency ratio, neboli podíl počtu důchodců k počtu obyvatel v aktivním věku, na současné úrovni okolo 34% nebo ho raději snížit. MPSV při svých odhadech počítalo s tím, že dependency ratio se bude po přijetí nového zákona postupně snižovat, až v roce 2004 dosáhne svého minima 31%. Poté mělo opět docházet k růstu, ovšem relativně mírnému, až na úroveň 37.7% v roce 2020.
Bohužel, nové údaje tuto prognózu vážně zpochybňují. Pokud zohledníme do prognózy vývoj porodnosti a očekávané délky života zmíněné výše, dojdeme k podstatně jiným údajům. Změna pravidel pro odchod do důchodu sice přinese určité krátkodobé snížení dependency ratio na úroveň 32.2% v roce 2000, potom však již podíl rychle a neúprosně poroste: v roce 2010 dosáhne 37.3% a v roce 2020 již 47.8%! Rozdíl oproti představám MPSV ilustruje obrázek, vidíme, že v roce 2020 by rozdíl měl dosáhnout více než 10%!
(OBRÁZEK)
Takový vývoj ovšem staví všechny představy o případném snižování příspěvků na vyplácení důchodů na hlavu. Zdá se, že problémem se naopak stane, o kolik příspěvky zvyšovat! (Jen stručná poznámka pro odbory a ostatní odpůrce zákona: pokud by se hranice pro odchod do důchodu nezměnila, dosáhl by podíl důchodců k počtu ekonomicky akrivních obyvatel v roce 2020 téměř 55%, což znamená, že na každého důchodce by připadali méně než dva plátci daní! Jaké by to mělo důsledky na výši daní, nebo důchodů, si dovedeme jen těžko představit.)
Jakým způsobem bude možné takto prudce rostoucí počet důchodů financovat? První možností je snižování reálné výše důchodů. K tomu již určitou skrytou formou dochází a pokud budou v budoucnosti důchody indexované podle cenového indexu a ne podle růstu reálných mezd, bude snižování pokračovat. Samo o sobě však státní důchodový systém nezachrání. Proto bude potřeba přistoupit i ke zvyšování příspěvků na vyplácení důchodů, tj. daní. Jak vysoké bude toto zvýšení, záleží především na způsobu indexování dříve přiznaných důchodů a na tempu růstu mezd, z kterých se budou vypočítávat důchody nové. Pokud budeme jako nejpravděpodobnější považovat variantu, která počítá s indexováním důchodů na úrovni uprostřed mezi růstem mezd a růstem cen (pravděpodobný výsledek vyjednávání mezi vládou, parlamentem a zástupci odborů), vyjde nám, že v roce 2020 by odvody z mezd musely dosáhnout úrovně 30%, tj. o téměř 4% výše než nyní. Tento výpočet je však podepřen odvážným předpokladem MPSV, že mzdy porostou pomaleji než hrubý národní produkt, čemuž dosavadní údaje nenapovídají.
Perspektivy státního systému důchodového zabezpečení jsou tedy nelákavé: snižování reálné úrovně důchodů spojené s rostoucími sazbami příspěvků odváděnými na vyplácení těchto důchodů. Existuje vůbec z tohoto začarovaného kruhu nějaké východisko?
Existuje, vyžaduje však značnou míru prozíravosti a ochotu a schopnost přesvědčit společnost, že se nemůžeme vyhnout zásadnímu, krátkodobě bolestivému, ale dlouhodobě nevyhnutelnému řešení. Toto řešení spočívá v přechodu na soukromý, fondově financovaný systém. Současný stav sice dává určité finanční podněty k soukromému spoření na důchod, neřeší však problém s potřebnou razancí.
Česká republika by se měla vydat cestou, kterou již vyzkoušelo například Chile, s kterou začíná Argentina, kterou navrhuje řada ekonomů například i v Británii a která již delší dobu bez problémů funguje i ve Švýcarsku a ve Finsku. Tato cesta je charakterizována povinným soukromým spořením na důchod. Tento způsob přechodu vytvoří v poměrně krátkém časovém období dostatečnou zásobu kapitálu, která bude schopna zajistit financování důchodů v budoucnosti. Kromě toho přispěje ke zvýšení soukromých úspor, které vytvoří příznivější prostředí pro investování a posílí doposud velmi slabý kapitálový trh v České republice.
Navrhovaná reforma důchodového zabezpečení by se ovšem nemohla obejít bez státních garancí a spoluúčasti. Stát by musel podporovat úspory těch sociálně nejslabších skupin obyvatelstva. To by sice přineslo krátkodobé zvýšení nároků na státní rozpočet, ale vlastně by se tak jen do současnosti přenesl dluh, který dnes odkazujeme budoucím generacím.
Kromě toho, Česká republika má stále ještě jedinečnou šanci, jak přechod od systému průběžného financování k systému fondovému urychlit a zároveň učinit atraktivní pro všechny obyvatele. K financování dočasně zvýšených výdajů by bylo možné použít výnosů z privatizace stále ještě rozsáhlého státního majetku a současně by bylo možné "vyplatit" tímto majetkem ty občany, kteří již mají relativně blízko do důchodového věku a nebudou mít tedy dostatek času na to, aby si vytvořili dostatečné soukromé úspory.
Fungování systému průběžného financování má v sobě zabudouvanou nebezpečnou setrvačnost, kterou je s postupujícím časem stále těžší zastavit. Neměli bychom tedy s reformou dlouho otálet. Přijatý zákon o státním důchodovém zabezpečení problém rostoucích výdajů na důchody nevyřší, jenom nám poskytuje několik let oddechu. Neměli bychom tento čas promrhat, doplatili bychom na to všichni a nejvíce naše děti!

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance