Detail publikace

Důchodové nesmysly

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 2001
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: MF Dnes
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Tak tedy důchodová reforma nebude... Žádné překvapení, vláda byla ve svém odmítání důchodové reformy vždy důsledná a konzistentní. Nedělá tedy dnes nic jiného než slibovala před volbami a opakovala celé tři roky ve vládě. Díky zvláštnostem české politické scény je ČSSD jedinou vládní stranou a její rozhodnutí nereformovat tak nemohou zvrátit jakékoliv protesty jiných politických stran, i kdyby byly myšleny sebeupřímněji. Zkrátka a dobře, vládní politická strana se drží svého názoru a její rozhodnutí je tak naprosto legitimní. Je otázkou, co na takovou legitimní politiku, která nám ubírá z kapes více než čtvrtinu mzdy výměnou za chimérické sliby, říká náš zdravý rozum a smysl pro spravedlnost, ale to je jiná otázka.

V posledních měsících se však zdá, že sociálně demokratické vládě nestačí samotný fakt, že jakoukoliv smysluplnou reformu zastavila. Některá tvrzení především vicepremiéra a ministra sociálních věcí Vladimíra Špidly naznačují, že se rozhodl ideu důchodové reformy, založené na vlastních úsporách lidí v aktivním věku, naprosto zesměšnit a vymazat z myslí lidí v Čechách, tak aby její diskuse byla na dlouhou dobu znemožněna. A zatímco rozhodnutí nereformovat musíme, chtě nechtě, respektovat, sporná tvrzení bychom neměli přijímat jako fakta. Trpěla by tím inteligence lidí i úroveň veřejné debaty.

Hlavním argumentem odpůrců důchodové reformy je její nákladnost. Ministerstvo již několik let operuje s číslemí tří biliónů korun (zhruba jeden a půl násobku českého domácího produktu), které, opět podle MPSV, ukazuje nemožnost důchodové reformy založené na přechodu k soukromým úsporám. Ve skutečnosti je to jinak, protože ministerstvo si popletlo příčinu a důsledek. Dluh tří biliónů vznikne během dalších zhruba 40 let, pokud nepřistoupíme k reformě! Jde totiž o sumu ničím nekrytých slibů, které nám dává současný státní důchodový systém a na které přitom nemá žádné peníze. Každý rok tam budou přibývat napřed desítky a později i stovky miliardy korun, které stát vyplatí důchodcům, ale na které si bude muset někde půjčit. A za 40 let budeme v situaci, kdy na jednoho pracujícího bude připadat zhruba jeden důchodce, daně budou vyšší a důchody nižší než dnes a stát s sebou potáhne ony tři bilióny dluhů a bude z nich platit úroky. Naproti tomu, již desítky analýz i praktických reforem ukázaly, že skutečná důchodová reforma tento dluh snižuje. Bohužel, tento fakt ministerstvu stále nedochází.

Vysoce sporné je i tvrzení, že současný systém je dlouhodobě udržitelný bez hluboké reformy. Logika průběžného systému je tak neúprosná a přitom tak jednoduchá, že není problém během deseti minut ukázat, že v situaci, kdy lidé žijí déle a mají méně dětí, není prostě možné udržet poměry v důchodovém systému nezměněné, aniž by se stát astronomicky zadlužil. Dnes se zhruba dva pracující „skládají“ na jednoho důchodce, za pár desítek let to bude už jen jeden pracující a jeden důchodce. Jakým zázrakem by se nemusely měnit ani důchody, ani daně? Že například Itálie dnes utrácí ze státního rozpočtu na důchody vyšší podíl HDP než my neznamená nic jiného, než že eroze italského systému pokročila již dále. Proč bychom ale měli následovat zrovna tenhle příklad a ne třeba britský, kde se na důchody ze státní kasy vydává 5% HDP?

Ministr sociálních věcí při obhajobě současného použil i přirovnání k růstu produktivity práce v zemědělství: pokud v roce 1920 bylo potřeba na obstarání výživy 20% pracujících, dnes bohatě stačí 4%. Proč by tedy měl být problém s rostoucím počtem důchodců, ptá se místopředseda vlády. Problém je v tom, že žaludek se nemění, ale potřeby důchodců ano: jak bohatne společnost, zvyšují se nároky seniorů. Většina z nich, rozmařilců, porovnává své příjmy s příjmy zaměstnaných lidí a snaží se udržet určitý poměr mezi důchodem a mzdou. A je to tak dobře, protože důsledná aplikace úvahy ministra sociálních věcí by vedlo k tomu, že by dnešní důchodci museli vzít za vděk životním standardem seniorů na začátku našeho století a to by jim nepřál zřejmě ani ten největší „anti-sociál.“ Pan ministr to také evidentně tak nemyslí, protože jedním dechem mluví o tom, že podíl důchodu a mzdy se „nesmí“ snížit.

Konečně, nejostřejší útoky jsou většinou rezervovány alternativnímu důchodovému systému, tzv. povinnému fondovému principu, který v maximalistické verzi funguje od roku 1981 v Chile a v různém stupni povinnosti ve dvaadvaceti zemích, od Argentiny, přes Maďarsko až po Švýcarsko či Švédsko. Ministr Špidla se o celém principu vyjadřuje jako přešlé „módě“, s kterou není třeba ztrácet čas a výsledky chilské reformy, podle všech měřítek velmi úspěšné, deziterpretuje. Pokud jde o onu „přešlou módu“, měl by si někdo na MPSV najít čas a podívat se na zprávu Evropské komise z listopadu loňského roku (když už ministerstvo tak tvrdě odmítá doporučení Světové banky či OECD). Komise tam zdůrazňuje, že nejmenší problémy s důchodovými systémy mají v Evropě právě ty země, které mají již vybudovaný silný fondový pilíř. A mezi čtyřmi základními doporučeními komise je, pánbůh nás ochraňuj!, i zvýšení role fondového pilíře. Zdá se, že přinejmenším v Bruselu ona „móda“ ještě nepřešla...

Ona nepřešla ani jinde. Například v baště sociálně tržního hospodářství Německu se vláda (sociálně demokratická!) odhodlala alespoň k opatrné verzi reformy: od roku 2002 by měl vzniknout povinný fondový pilíř, jehož podíl by se měl postupně zvyšovat.

Není divu, že čím dál více států se přiklání k opravdové důchodové reformě. Výsledky odvážných reforem v Chile jsou totiž povzbuzující. Bohužel, české ministerstvo sociálních věcí je opět na štíru s fakty. Koncem minulého roku ministr Špidla zcela nepochopitelně argumentoval, že chilské důchodové fondy fungují mizerně, nezhodnocují prostředky svých klientů ani o inflaci a musí je dotovat chilský státní rozpočet. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, podobná čísla nejsou nikde k nalezení. V té době, kdy o mizérii chilských fondů mluvil český ministr, bylo možno na oficiální stránce chilského dozoru nad důchodovými fondy nalézt výsledky všech osmi fondů, které všechny zhodnotily prostředky svých klientů v reálném vyjádření za posledních 12 měsíců o nejméně o 5,3%. Průměrná reálná roční míra zhodnocení ve všech chilských důchodových fondech od nastartování reformovaného systému v roce 1981 činí přesně 10,9%. Ještě jednou: každoroční reálné zhodnocení za posledních dvacet let je téměř 11%! Jinými slovy, pokud někdo svěřil v roce 1981 chilskému fondu 1000 pesos, dnes má na účtě téměř 9 tisíc, odhlédneme-li od inflace. Pokud si spořil tisíc pesos každý rok, má dnes necelých osmdesát tisíc. Většina lidí by s takovým výnosem byla jistě spokojená.

Výše uvedené příklady by měly ilustrovat dvě věci. Za prvé, důchodová reforma je možná, je prospěšná pro důchodce i pro celou ekonomiku. Škodlivé je naopak setrvávání u dnešního systému. A za druhé, české ministerstvo sociálních věcí ve svém „boji“ proti reformě používá nekorektní argumenty. Některé úlety českých úředníků jsou až dojemně legrační. Například vášnivá obhajoba současného stavu je často zaštiťována názory bývalého poradce amerického prezidenta a hlavního ekonoma Světové banky Josepha Stiglitze, kterého materiály MPSV opakovaně označují za nositele Nobelovy ceny, ačkoliv profesor Stiglitz se (zatím) tímto oceněním chlubit nemůže. Navíc, když se na své návštěvě Prahy dozvěděl, k čemu je používáno jeho jméno, zděsil se.

Ministerstvo sociálních věcí a celá vláda jsou vedeny ideologií ČSSD, která odmítá důchodovou reformu. Jak již bylo řečeno na začátku, to je zcela legitimní. Nelze však připustit, aby se v zájmu ideologie používaly falešné argumenty anebo očividné nesmysly. Nereformujte, ale alespoň nás neohlupujte, prosím.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance