Detail publikace

Důchody - nevyhnutelný konflikt generací nebo zkouška politiky?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1998
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: MF Dnes
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Tak k tomu nakonec přece jenom došlo! Politikové začali jeden přes druhého mluvit o deficitu na důchodovém účtě, o nezbytnosti zefektivnění systému, zkrátka o reformě důchodového systému. ODS, KDU-ČSL, stejně jako Unie svobody hovoří o nezbytnosti radikální reformy a dokonce i sociální demokraté přestali blouznit o opětovném zkrácení věku pro odchod do důchodu, tváří se jako ustaraní šafáři a přemýšlí, jak se ze svých neuvážených slibů vyvléci. Jako ekonomové bychom mohli být spokojeni - poprvé jsme na přicházející krizi důchodového systému písemně upozorňovali v dubnu 1995. Všechny naše předpovědi se postupně naplňují s jediným rozdílem: i když jsme byli označováni za pesimisty, skutečný vývoj je ještě rychlejší, než jsme předpokládali. Zatímco jsme počítali s tím, že důchodový účet bude poprvé v deficitu v roce 1999, stalo se to již v roce 1997. Pokud se podobně naplní i další prognózy, čeká nás již za deset let dluh důchodového systému ve výši přes 150 miliard. Spása nespočívá ani v systému dobrovolného penzijního připojištění. Naše dosavadní analýzy ukazují, že tento systém není schopen akumulovat dostatečné prostředky a že ze strany státu nebyl vytvořen efektivní způsob regulace penzijních fondů.
Zatímco jako ekonomové můžeme být spokojeni, že jsme odvedli dobrou práci, jako občané musíme být zděšeni. Co bylo platné veškeré přesvědčování, k čemu jsou hory výpočtů, tabulek a grafů, když nevedou k žádné změně oficiální politiky? Dnes, dva měsíce před volbami, se všechny politické strany předhánějí v odvážných slibech. Jaká situace ale bude dva měsíce po volbách? Pokud můžeme soudit podle minulosti, příznaky nejsou dobré.
Strany, deklarující se dnes jako pravicové měly dostatek času dokázat, že mají dostatek odvahy a předvídavosti řešit problém důchodového systému. Výsledky byly smutné. Václav Klaus velmi dlouze a sofistikovaně vysvětloval, že problém je velmi složitý a že je potřeba ho důkladně zvážit. Návrhy na razantnější reformu odmítal jako nezodpovědné a unáhlené. Po každém takovém vysvětlení však následoval půlroční nezájem o celý problém. Josef Lux k důchodovému systému přistupoval vždy velmi tvořivě. Napřed hlasoval proti návrhu na prodloužení věku pro odchod do důchodu (až když si byl jistý, že stejně projde?), později prosadil změkčení pravidel pro vyplácení předčasných důchodů. Nelze se ani příliš divit, prvořadým zájmem byly vždy hlasy voličů, ne finanční udržitelnost důchodů. Přední představitelé dnešní Unie svobody se nikdy výrazněji v tomto problému neangažovali, lze tedy těžko soudit jejich postoj. Postoj sociální demokracie byl naproti tomu vždy jasně čitelný: důchody by měly být co nejvyšší, do důchodu bychom měli chodit co nejdříve a platí ať to někdo jiný, tím se zabývat je pod naší úroveň.
Shora popsaná situace však možná bude vypadat jako ráj na zemi, srovnáme-li ji s pravděpodobnými výsledky červnových voleb. Z parlamentu s největší pravděpodobností zmizí lidé, kteří si naléhavost problému uvědomují (jako například místopředseda Sněmovny Karel Ledvinka) a vstoupí do něj naopak zástupci hnutí Důchodci za životní jistoty. Pokud tato strana získá vliv na formování vládní politiky v oblasti důchodů, můžeme na jakoukoliv reformu nejspíše zapomenout. Hlavním cílem hnutí DŽJ jsou totiž "životní jistoty" dnešních důchodců, stůj co stůj. Že tyto "jistoty" budou vykoupeny prodlužováním neefektivního systému a tedy zvýšením nejistoty pro všechny ostatní, není podstatné. A že mnohé politické strany, toužící udržet se nebo získat vládnoucí křesla, budou ochotny hnutí DŽJ vyjít vstříc je nepochybné.
Co v takové situaci dělat? Může se to zdát naivní, ale nezbývá nám nic jiného než trpělivě budovat konsensus na alespoň základních reformních krocích. Je nutné vybudovat něco jako neoficiální hnutí "Občané za racionální sociální systém", které bude mezi lidmi šířit názory na možnosti důchodové reformy a které bude znova a znova dokazovat, že taková reforma může být přátelská k dnešním důchodcům a přitom výhodná pro všechny mladší generace. Musíme přesvědčit naše dnešní i zítřejší důchodce, že jejich penze jsou pro nás nedotknutelné, že jen chceme vytvořit systém, kdy my mladší budeme schopni vytvořit si zdroje na stáří efektivněji a kde nebudeme tak bezvýhradně závislí na státu. Musíme se vymanit z dnešní situace, kdy se jednotlivé generace na sebe dívají jako na nepřátele. Tuto situaci nutně vytváří dnešní systém a také proto ho musíme změnit.
Díky naší váhavosti a bojácnosti máme jednu velkou výhodu: můžeme se rozhlédnout kolem sebe. Zjistíme, že řada zemí už důchodovou reformu uskutečňuje a můžeme se poučit z jejich zkušeností. Můžeme dokonce (bývalý premiér odpustí tu troufalost) požádat o pomoc mezinárodní organizace. Prvním krokem na této cestě může být mezinárodní konference o důchodové reformě, kterou bude v Praze koncem května pořádat Světová banka. V Praze bude k vidění jedinečná společnost odborníků, kteří by mohli posunout naši diskusi o pořádný kus dopředu. Budeme ovšem schopni naslouchat a poučit se? Staré rčení říká, že naděje umírá poslední...

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance