Detail publikace

Důchody reforma - svítí zelená?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1997
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: MF Dnes
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Ministři české vlády na své poradě schválili a k dalšímu dopracování doporučili návrh ministerstva práce a sociálních věcí na možné změny důchodového systému v České republice. Tato jednoduchá zpráva v sobě skrývá začátek nejvýznamnější proměny důchodového systému, která by měla podstatným způsobem ovlivnit důchody všech narozených po roce 1955. Dojde-li k prosazení navrhované reformy bude to však znamenat mnohem více. Především by se podstatným způsobem zvýšila osobní zodpovědnost za dostatečné zabezpečení pro stáří a stát by začal mnohem více hrát roli solidárního fondu.
MPSV navrhuje postupné zeštíhlování dnešního státního důchodového systému a zavedení paralelního fondového systému. Dnešní systém funguje v podstatě velmi jednoduše. Od každého zaměstnaného vybírá 26% mezd - u pracovníka s průměrnou mzdou je to tedy více než 30 tisíc korun ročně. Každý důchodce pak dostává důchod v průměrné výši zhruba 44% hrubé mzdy - průměrný důchod je zhruba 60 tisíc korun ročně. Protože důchody se vyplácejí z odvodů, potřebuje jeden "průměrný důchodce" dva "průměrné plátce pojištění". Dnes tento poměr skutečně platí a systém je tak ve finanční rovnováze. Již v nedaleké budoucnosti bude ale počet důchodců prudce vzrůstat z dnešního počtu cca 2 milionů na téměř 2 a půl milionu v roce 2020. V tomto roce bude tedy na sto důchodců připadat už jen okolo 150 plátců. Již z této jednoduché úvahy vidíme, že máme vlastně jen čtyři možnosti.
Za prvé můžeme zvyšovat příspěvkovou sazbu důchodového pojištění (podle výpočtů by musela v roce 2020 dosáhnout již 36%), můžeme snižovat poměr důchodů ke mzdě (což je nepřijatelné sociálně) anebo můžeme hodit všechny starosti za hlavu a vesele se zadlužovat (v roce 2020 by tento dluh mohl dosáhnout více než jednoho bilonu korun). Ani jedna z těchto variant není jistě nijak lákavá. Zbývá ale ještě čtvrté řešení: zapojení soukromých úspor a soukromé iniciativy při důchodovém zabezpečení. Státní důchodový systém je totiž v dnešních demografických podmínkách odsouzen k mimořádně nízké výnosnosti a tak vlastně spotřebovává mnohem více peněz, než je nutné k zabezpečení vyplácených důchodů. Kdybychom si peníze, které dnes odvádíme státu, spořili na důchod sami, stačilo by nám jim mnohem méně, než když je prostřednictvím státu přerozdělujeme. Lze například odhadnout že k důchodu ve výši 80% hrubé mzdy si stačí během celé třicetileté pracovní kariéry spořit zhruba 8% mzdy. To je méně než třetina našich dnešních důchodových odvodů!
Ministerstvo práce dnes navrhuje, aby si lidé mladší než 45 let začali odkládat na soukromé individuální důchodové účty 4% ze mzdy. Tyto prostředky by jim měly v době, kdy bude reforma dokončena, zajistit důchod zhruba ve výši 19% mzdy. Zároveň by ale měli dále platit 22% mezd do státního systému, který by zaručil důchody ve výši zhruba 30% mezd. Je evidentní, že podíl příspěvky/vyplácený důchod je mnohem nepříznivější ve státním systému (22% odvody, 30% důchody) než v soukromém pilíři (4% odvody, 19% důchody). Je to způsobeno právě výše zmíněnou neefektivností státního důchodového systéme, založeného na průběžném financování. Na druhou stranu, takto postupná reforma sníží finanční náklady na změnu důchodového systému.
Stojí ale zcela jistě za úvahu, zda by nebylo výhodnější přistoupit na razantnější reformu, kde by se podíl státního a (povinného) soukromého důchodového zabezpečení naklonil ještě více na stranu důchodových fondů. Bylo by tak možné i snížit celkovou sazbu odvodů na důchodové pojištění. Pokud by například do soukromých fondů směřovalo 8% mzdy, bylo by možné po určité přechodné době, kdy by se musela financovat změna důchodového systému, snížit odvody ve státním systému na cca 5% a snížit tak celkové odvody z mezd z 26% na polovinu.
Obdobně zůstává otevřená otázka regulačního rámce pro fungování soukromých penzijních fondů. Je evidentní, že pokud stát vlastně přinutí občany k ukládání peněz do penzijních fondů, musí také převzít část zodpovědnosti za jejich fungování. Přesné odměření této státní zodpovědnosti je velmi obtížné: pokud by se například stát zaručil za veškeré prostředky vložené do penzijních fondů, vybízel by tak správce těchto prostředků k riskantním a nezodpovědným investicím. Pokud by se naopak stát spokojil například s dnešní nízkou úrovní kontroly, riskoval by, že některé penzijní fondy se budou spíše než o spokojenost svých přispivatelů starat o zbohatnutí svých majitelů.
Řešením může být vzájemná kontrola fondů, spočívající v ustanovení tzv. fondové pojišťovny, kam by penzijní fondy odváděly zisky přesahující o 10% průměrnou míru zisku a odkud by naopak fondy mohly čerpat prostředky, pokud by jejich výsledky byly o více než 10% pod průměrné. Úspěšnější fondy by si jistě ohlídaly, aby se na jejich výsledcích nepřiživovaly fondy neúspěšné anebo dokonce podvodné.
Z výše uvedeného vyplývá, že ještě zbývá hodně práce do okamžiku, kdy budeme moci důchodovou reformu prohlásit za připravenou. Podmínkou zcela nezbytnou je také zprůhlednění kapitálového trhu a posílení postavení jeho regulátora. Nicméně, první a veledůležitý krok byl učiněn. Nyní nezbývá než pokračovat v práci a v přesvědčování veřejnosti, odborů i politických stran o nezbytnosti a výhodnosti reformy.

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance