Detail publikace

Oddělení penzijního fondu: kdo to zaplatí?

Autor: doc. Ing. Ondřej Schneider MPhil., Ph.D.,
Typ: Ostatní
Rok: 1996
Číslo:
ISSN / ISBN:
Publikováno v: MF Dnes
Místo vydání: Praha
Klíčová slova:
JEL kódy:
Citace:
Abstrakt: Jedním z nejdůležitějších ústupků ODS při sestavování vládního prohlášení je závazek "oddělení systému důchodového pojištění od státního rozpočtu a jeho změnu směrem k fondovému systému při zaručení jeho dlouhodobé financovatelnosti bez dodatečných příspěvků z veřejných zdrojů" (citováno podle MD Dnes z 12.července). Přidáme-li k tomuto mírně tajemnému závazku (co jsou to například "dodatečné příspěvky"?) slib valorizování důchodů podle růstu mezd, vzniká nezáviděníhodná situace. Současná idyla, kdy důchodové "pojištění" (ve skutečnosti o žádné pojištění samozřejmě nejde, ale držme se oficiálního termínu) bohatě stačí na vyplácení všech důchodů, již dlouho nevydrží a za několik let budeme muset řešit obdobné problémy, které dnes sužují například Německo. Ustanovení samostatného penzijního fondu nám v tom bohužel příliš nepomůže.
Demografický vývoj je totiž i v České republice neúprosný. Od roku 1990 se prudce zvýšila očekávaná délka života, hlavně u mužů, a prudce poklesla porodnost (oproti roku 1990 jde o "úbytek" přibližně 30,000-35,000 dětí ročně). Podíl důchodců se proto bude vyvíjet mnohem rychleji než předpokládala vláda ještě v roce 1994. Pokud se současný trend prudce nezmění, což lze jen těžko předpokládat, budou v České republice v roce 2020 připadat na každého důchodce pouze dva lidé v aktivním pracovním věku. Samozřejmě při tom předpokládáme zachování platnosti současného pravidla o pozdějším odchodu do důchodu, jeho zrušení by situaci ještě dále zkomplikovalo. Důsledky na veřejné rozpočty budou nedozírné: důchody budou konzumovat stále větší podíl domácího produktu, odvody na důchody se proto budou muset zvyšovat, lidé budou méně spořit a zůstane tak mnohem méně peněz na investice, což velmi omezí možnosti dalšího ekonomického růstu celé české ekonomiky.
Jak do tohoto obrázku zapadá dnes již pravděpodobně úspěšná snaha o oddělení penzijního fondu od státního rozpočtu? Zdá se, že politické strany se po hlavě vrhají do experimentu, jehož důsledky příliš nedomýšlí. Především zástupci ČSSD se pravděpodobně příliš spoléhají na současný přiznivý vývoj a odmítají jakoukoliv diskusi o tom, kde vezme fond peníze, až přestanou postačovat vybírané příspěvky. Pokud vláda skutečně zamýšlí valorizovat důchody podle růstu mezd, který je v současnosti velmi dynamický, pak převýší výdaje na důchody příjmy fondu někdy mezi roky 1999-2007: záleží na dynamice vývoje mezd. Ćím rychleji mzdy porostou, tím dříve bude fond v mínusu. V posledních dvou letech rostly reálné mzdy o téměř 8% ročně. Pokud by od letoška mzdy rostly jen o 4% ročně, přestanou příspěvky stačit v roce 2006, pokud ale mzdy nadále porostou o 8% ročně, pak k tomu dojde již v roce 1999, tedy ještě během funkčního období tohoto parlamentu.
Vezmeme-li do úvahy dlouhodobější perspektivu, je budoucí státní penzijní fond v opravdu těžké situaci. Prostým součtem příjmů a výdajů tohoto fondu do roku 2020 dojdeme k schodku ve výši 260-1590 miliard korun, opět v závislosti na vývoji mezd. Již v roce 2010 budou starobní důchody spotřebovávat 10-15% domácího produktu a ve státním penzijním fondu budou scházet prostředky ve výši zhruba 30 miliard korun (okolo 1% domácího produktu v té době). V roce 2020 bude situace ještě daleko kritičtější: důchody by mohly spotřebovávat až 25% HDP a penzijnímu fondu bude scházet ročně nejméně 100 miliard korun, což bude okolo 4% HDP.
Jak by mohl za takovéto situace státní penzijní fond fungovat, nemluvě o slibech snižování věku pro odchod do důchodu či snižování odvodů? Jedním řešením je přizpůsobovat průběžně výšku odvodů z mezd tak, aby pokryla výdaje na důchody. Zde jsou vyhlídky velmi nepříznivé. Pokud dnes postačují na pokrytí důchodů odvody ve výši zhruba 27% mezd, pak v roce 2000 by bylo potřeba tyto odvody (tedy vlastně daně) zvýšit na 33% mezd, v roce 2010 dále na 36-39% a v roce 2020 by již odvody musely dosahovat závratné výšky 40-47% (opět v závislosti na dynamice mezd). Takové prudké zvyšování daní by kromě přímých důsledků na peněženky všech zaměstnanců mělo neblahé následky i na zvýšení atraktivity práce v tzv. šedé ekonomice, kde se žádné daně neplatí. "Oficiální" zaměstnanost by tedy pravděpodobně klesla, což by přineslo další tlak na ještě vyšší odvody.
Druhou možnost , kterou zdůrazňují zastánci státního penzijního fondu, je možnost investování dočasně volných prostředků a jejich zhodnocení. Možná by bylo vhodné porozhlédnout se po světě, jak takové sliby většinou končí. V několika státech již státní penzijní fondy fungují a je tedy možné porovnávat jejich výsledky se soukromými institucemi. Státní penzijní fondy jsou většinou přísně omezeny ve svých investičních aktivitách, například americký vládní fond nesmí nakupovat nic jiného než vládní obligace. Vláda tedy sama sobě půjčuje peníze, pochopitelně za co nejnižší úrok. Podobná situace je i v jiných zemích, výjimkou nejsou ani záporné reálné výnosy z investic.
Je totiž naivní dělat si přehnané představy o investičních schopnostech státních úředníků, protože v konečném důsledku to jsou právě státní úředníci, kdo ve státním penzijním fondu rozhodují. O tom, jak těžké je pro státní zaměstnance pohybovat se na kapitálovém trhu, by jistě mohli vyprávět všichni pracovníci kapitálového dozoru na ministerstvu financí. Navíc, český penzijní fond má před sebou jen několik málo let, kdy bude mít k dispozici volné finanční prostředky, za několik let bude otázkou spíše kde si půjčit. Je tedy značně naivní namlouvat si, že státní penzijní fond by mohl úspěšně investovat a zbavit nás tak nepříjemné povinnosti důchodový systém skutečně reformovat.
Reforma bude muset překročit Rubikon státního systému, založeného na zdaňování a zavést i v České republice soukromý fondový systém, kde si budeme na svoje důchody spořit sami, v soukromých penzijních fondech. Oddělení státního penzijního systému od rozpočtu může sloužit jako varovné memento rychle utíkajícího času, který nám na takovou reformu zbývá!

Partneři

Deloitte

Sponzoři

CRIF
McKinsey
Patria Finance